Plánovaný výlet do Modrých hor se bohužel neuskutečnil. Především za to můžou naše zbraně. Na jedenáctou hodinu dopoledne jsem musel odjet s Honzou Dvořákem do Akreditační haly (oficiální název H.A.A.C), kde jsme měli mít uskladněnou veškerou naši bagáž, včetně zbraní. Jeli jsme tam hlavně proto, abychom se přesvědčili, že tam máme všechno. Zjistit nějaký nedostatek až při odletu by bylo nemilé. Zbraně tam byly všechny, ale chyběly všechny střelecké tašky a bedýnky se zbytky munice. Příslušný pracovník nám sdělil, že po páté hodině odpolední má přijet ještě jedno auto se zbraněmi ze střelnice a že to tam patrně bude. Navíc řekl, že je nutné, aby se dostavil každý sportovec osobně s akreditační kartou ještě ten den a otevřel vlastní kufr se zbraněmi ke kontrole. Celá dopolední záležitost trvala přes jednu hodinu i přes to, že jsme měli k dispozici auto s řidičem. Pomohli jsme alespoň panu Kynosovi dovést šest velkých, prázdných beden od brokových nábojů do vesnice, odkud budou poslány domů. Bylo by škoda je nechat někde v Sydney. Po čase se mi podařilo obtelefonovat všechny sportovce, aby se dostavili na 16 hodin do vesnice s tím, že máme objednané auta, která nás odvezou na kontrolu zbraní. Většina jich byla ve městě, kde nakupovali poslední suvenýry. Venca byl někde s Petrem Korbelem a Radim dostal lístky na volejbal. Po krátké poradě jsem se vydal se všemi sportovci zpět do HAACu, kde nás uvítal úplně jiný člověk. Ten nám zase pro změnu nedovolil otevřít žádnou zbraň, natož aby po nás chtěl předložit něco ke kontrole. Inu i v Austrálii někdy neví pravá ruka co dělá levá. Dovolil nám alespoň zkontrolovat, jestli už tam máme všechna zavazadla. Byla tam. Odjeli jsme zpět do vsi. Medailisté s Janem Hůlou a prezidentem přijali pozvání do Sazkového domu na rozlučkovou večeři. Podle pozdějších zpráv tam dobře reprezentovali. V Sazce bylo během našich dvou návštěv alespoň nějaké rozptýlení. Já jsem zašel s Broňou a Mirkem Janušem na pivo do hospůdky mimo vesnici. Nebylo to ani tak daleko. Škoda, že jsme ji neodhalili dříve. Občas by se hodilo vypadnou ze vsi a opustit vesnický stereotyp.

Na ráno bylo plánované nakládání zavazadel na 10:00 do náklaďáku před misí. Někteří odvážlivci balili až ráno a otázka "kam to všechno dám" se ozývala ze všech možných pokojů. Plné kufry měla hlavně na svědomí zpráva, že si můžeme beztrestně přibalit jako suvenýr peřinu s olympijskými znaky, pod kterou každý spal. Všichni to ale stihli do náklaďáku včas naložit. Spolu s námi odjíždělo ještě několik dalších sportovců a trenérů. Beach volejbal, stolní tenisté, vzpíraní, Hanka Černá, Lukáš Konečný a jiní.

Odjíždělo se v jedenáct hodin. Rozloučili jsme se se zápasníkama, kteří s námi bydleli, přípitkem dobrého vína, které dali "do placu" Broňa s Petrem, a hurá domů. Autobus nás nejdříve zavezl k HAACu pro střeleckou bagáž, a následně na letiště.

Na letišti bylo poměrně plno. Dostali jsme se k odbavení až asi za hodinu. Odbavovaly nás dvě dámy, které byly z našich čtyřiceti střeleckých zavazadel naprosto mimo. Navíc jsme potřebovali určitou část zavazadel odbavit jen do Vídně, kde vystupovala Lucka, David, Broňa a Jirka Gach. Mají to na Moravu blíž. Protože jsme z Vídně do Prahy letěli také na dvě party, i tam bylo potřeba odbavit zavazadla zvlášť. Než jsme se konečně zbavili všech zavazadel, trvalo to dvě a půl hodiny. Zbraně a munici nám ale ani po tom, když je označili patřičnými nálepkami s místem určení, nechtěli poslat dolů. Nikdo nám nebyl schopen přesněji vysvětlit důvod. Asi čtyřicet minut před odletem našeho letadla se dáma od přepážky dostavila s dalšími papíry a začala vypisovat pro každý střelecký a muniční kufr extra formulář, jehož kopii nalepovala na patřičný kufr. To samozřejmě trvalo zase nějakou dobu. Měl jsem to do letadla akorát. Vůbec jsem se nenudil a oddechl jsem si, když jsme byli všichni v Jumbu a to se s námi přesně v 16 hodin odlepilo od země. Obsluha v letadle si nás během sedmihodinového letu do malajské Kuala Lumpur patřičně hleděla. Většině cestujících chutnala pravá skotská. Let nám příjemně uběhl. V Kuale jsme čekali na další letadlo asi 3 a půl hodiny. Někteří polehávali po sedačkách na letišti, druzí utráceli poslední australské dolary v restauraci. Další obrovský Boeing se s námi odlepil pět minut po půlnoci malajského času. Protože jsme celý dvanáctihodinový nonstop let do Vídně absolvovali ve tmě, nebyl problém většinu cesty prospat. I tak to bylo poměrně dlouhé a únavné. Ve Vídni mnozí zjevně ožili. Pocit, že domů to máme už jen slabou hodinku letu, nebo jízdy autem, nám dodal elánu. Ve Vídni se s námi rozloučil Jirka Gach, David Kostelecký, Broňa Bechyňský a Lucka Valová. Měli domluven odvoz autem do Brna, odkud skoro všichni pocházejí. Pro Lucku přijel do Vídně otec. Prezident Pekař, Honza Dvořák, Martin Tenk a Radim Novák měli let do Prahy v 7:10, a tak se na letišti ve Vídni ani neohřáli. Já spolu s Mirkem Janušem, Honzou Hůlou, Petrem Málkem a Vencou Bečvářem jsme z Vídně odletěli dvě hodiny po nich. Na letišti v Praze na nás čekal zvláštní autobus, který nás odvezl přímo od letadla do prostor, kde na nás čekali, kromě televize a novinářů, také naši nejbližší a jiní fandové. Přijetí bylo příjemné. Každý z nás byl rád, že je doma. Navíc návrat se dvěma medailemi a množstvím dalších výborných umístění v devíti lidech byl před odletem jen snem.

Děkuji Stříbrnému Koni, děkuji Bronzovému Martinovi, děkuji Vencovi za páté, Davidovi za šesté a Mirkovi za osmé místo.

Děkuji také ovšem Lucce, Radimovi, Jirkovi a Broňovi za to, že pomohli vytvořit výbornou partu. Každému se nepodaří vždycky do puntíku splnit to, co od sebe očekává. Důležité je, že vždy někdo za tu pilu tahá.

Děkuji také všem trenérům, kteří se na úspěších podíleli, stejně jako rezortům armády a vnitra za poskytované zabezpečení.

V neposlední řadě patří dík rodinám a příbuzným, kteří nám vytvářejí takto úrodné zázemí, základ všeho. Někdy to není lehké.

Připijte alespoň na dálku, jak říkají střelci - "Na počasí !", nebo když už je to úspěšně za námi, tak můžeme i " Na medaile ! ".

Ze Sydney naposledy Petr Kůrka