Zlato pro mladé kance.

Poslední den soutěží na Mistrovství Evropy Soluni zaznamenalo naše střelectví opět jeden veliký úspěch. Zasloužili se o to juniorští střelci na BT v čele s Tomášem Caknakisem, který se stal Mistrem Evropy v mixu, stejně jako celé naše juniorské družstvo. Bolík navíc přidal bronz jednotlivců, a tak se soutěž v mixu juniorů stala druhou neúspěšnější naší soutěží na tomto ME. Vývoj soutěže pečlivě sledoval trenér BT Ján Kermiet a určitě k tomu bude chtít sám nějaký článek napsat. Já jen vím, že Tomáš střelil v první dvacetiranné polovině položky 97 a 96, což je výborný mužský výkon. Zvláštností ale je, že Tomáš měl v každé položce jednu sedmičku!! Při takto vysokém výkonu je to určitě svým způsobem rarita.

Já jsem v době soutěže "kanců" sledoval spolu s pistolovým trenérem Břetislavem Putnou poslední pistolové želízko - Martina Tenka, který začal svůj závod v devět hodin ráno. .

Martin začal výborně. Bezproblémovému vstupu do vlastní soutěže předcházel krátký nástřel (ca. 10 minut). Martin sice začal závod devítkou, ale pak již následovala řada desítek do jednoho místa, pěkně a svižně vystřelených. Vše nasvědčovalo tomu, že to bude závod, na který Martin dlouho čeká. První položka 99... a ještě dvě pěkné desítky. Pak bohužel následovala chyba v nepravý čas - osma nahoře. Od té doby Martinova střelba postrádala jiskru, tempo a odvahu. Byly tam ještě kratší výborné pasáže, ale zase, když už se zdálo že se podaří postoupit mezi elitních osm střelců, střelil Martin osmu vlevo. V poslední položce ještě bojoval, ale nakonec mu, podle jeho slov průměrný výkon 580 b., na postup do finále nestačil. Bylo to těsné - skončil devátý s dvěma prohranými plichtami. Po závodě se Martin svěřil s tím, že zpoza střelce to asi vypadalo mnohem optimističtěji, než to ve skutečnosti bylo. Prý nestřílel dobře ani na začátku. Faktem zůstává, že pohled diváka je pouze vnější a málokdy objektivní. Rozhodující je vždy to, jak to cítí sám střelec. Tady ale bylo zjevně vidět, že Martin střílel začátek soutěže stylově výborně. Potvrdil to i trenér Putna a další divák Bakeš. Je málo soutěží, které měl Martin takto dobře stylově nastartované. Martin je maximalista a ve střelbě k sobě dokáže být velmi sebekritický. Výstřely chce provádět naprosto bezchybně a vnímá sebemenší chybičku, ať už je to desítka jakákoliv, jako motivaci pro práci na další ránu. To je samozřejmě v pořádku a určitě je to jediná správná cesta ke vlastnímu vývoji. Ale na soutěžích potřebuje střelec také sebedůvěru, kterou si pochopitelně vytváří a posiluje i během vlastní soutěže. Není pak lepší, trochu ošidit sebekritiku a nechat se malinko unést tím, že jsou to desítky, i když ne úplně stoprocentně odpracovány? Střelec si musí asi sám vytvořit pohled na to, kdy je možné nějakou tu menší chybu při výstřelu odpustit a naopak, kdy je potřeba říct si „prrr“ takhle to dál nejde, protože dělám hrubé chyby a náhodně to padá do desítky. Martin měl prostě zase jednou trochu smůly. Po loňské, tak trochu „šťastné“ medaili ze Zagrebu, kdy Portugalec Costa střelil nulu a tím daroval Martinovi jinak už ztracenou medaili, má Martin zase jazýčky spravedlnosti vyváženy.

Po závodě pistolářů nastupovala k soutěži ve vzduchové pušce žen naše jediná zástupkyně v této disciplíně Tamara Šimková. Tamara si vybojovala účast na ME svou vyrovnanou výkonností na úrovni 394 b., kterou podtrhla famózním výkonem v lednu v Mnichově (400 b.). Asi nikdo nepochyboval o tom, že Tamara má určité šance utkat se v Soluni s evropskou špičkou v boji o finále. Trénink den před soutěží nenasvědčoval, že by tomu mělo být jinak. A bylo. Tamara začala v nástřelu třemi vnitřními desítkami. Říkal jsem si, že by to tedy mohlo být dobré - krátký, svižný, jistý nástřel „a jedem“. To byla moje představa diváka. Tamara se nakonec nastřelovala 35 minut. Během nástřelu dvakrát odcházela, protože měla problémy s polohou. Neustále jí něco táhlo doleva. Nakonec se v nástřelu úplně rozhodila a střelila i několik ran na hranici osmy, nebo osmu. Začal ji tlačit čas a to na klidu nepřidá. Nakonec musela jít do závodu nepřipravená, protože to hrozilo časovým krachem. První rána do soutěže byla 10.7 a tak jsem zezadu doufal, že to třeba dopadne dobře. Někdy se stává, že když je střelec odkázán na to, že musí střílet jednu ránu za druhou, aby stihl závod vůbec dokončit, tak se něco zlomí a střílí se dobře. Ale druhou ránu dala Tamara osmu a bylo jasné, že tady asi půjde o něco jiného. Další rána „devět“ a musel jsem ji naznačit, aby položila pušku a odešla. Naštěstí se Tamara na mne podívala, protože jinak nemá trenér možnost střelce odvolat ze stavu. Střelec se musí sám rozhodnout zda odejde, nebo ne. Vlastně nesmí podle pravidel ani naznačit závodníkovi, co má dělat. Je to považováno za pravidly zakázanou komunikaci se střelcem a Tamara by v tomto případě mohla dostat žlutou kartu. Udělal jsem to nenápadně. Nemohl jsem Tamaře už mnoho poradit. Šlo jen o to nějak závod odstřílet, tak aby to stihla. V tu dobu totiž zbývalo do konce soutěže jen asi třicet minut a některé závodnice již končily. Tamara navíc není typ střelce, který střílí jednu ránu za druhou a těží z tempa. Tamara je pracovitý střelec, který nenechá nic náhodě a často raději ránu odloží, než aby vystřelila nepřipravenou ránu. Teď to bylo jiné. Musela střílet jednu za druhou. Nemohlo to dopadnout už jinak. Nakonec skončila s ještě pětiminutovou rezervou. S Tamarou jsem zatím mluvil o průběhu soutěže jen povrchně, protože emoce po závodě bývají neobjektivní. Z mého „diváckého“ pohledu to byl po taktické stránce naprosto nezvládnutelný závod. V disciplíně, kde není času nazbyt (jako VzPu40, kde vychází 15 minut na nástřel a 15 min. na každou desetirannou položku), si musí střelec sám rozvrhnout čas tak, aby se nedostal do nezvládnutelné časové tísně. Tamara chtěla určitě do soutěže jít co nejlépe připravená, ale…Nedá se už nic dělat. Závod byl už prohraný ještě před první soutěžní ránou. Vstupovat do soutěže s vědomím, že mám na každou ránu jen necelou minutu se nedá. Snad je to zkušenost pro příště. Tamara je určitě kvalitní střelec, ale tady se dopustila taktické chyby, kterou dělají jen začínající střelci. Přál bych si, aby zde platilo, že chybami se člověk učí. Tohle je chyba, kterou snad ani Tamara, ani nikdo jiný již nebude opakovat. Zažil jsem něco podobného poprvé a doufám, že také naposled. 382 b. ji nakonec odsunulo téměř na konec startovního pole.

Když se něco takového stane, musí se to brát jako totální zkrat a mnohdy je lepší výsledek podobné úrovně co nejdříve zapomenout, než se věnovat nějakému hlubokému rozboru. Ojediněle se to prostě stává, a pak se o tom mluví celé roky. Vzpomínám, jak mi můj táta v takovýchto případech vždycky připomíná jeden výkon kdysi v dávné době. Na MS v letech sedmdesátých letech (nevím přesně kdy) dosáhl střelec tehdejšího Sov.svazu - Parchimovič ve vzduchovce pouhých 368 b., což byl pro něho, jako jednoho z favoritů, totální pád dolů. Jenže o den, nebo dva později dokázal zvítězit v LM 3x40. My puškaři říkáme podobným výkonům „ Venca Placy“. K názvu nás inspiroval výkon Bečváře na Světovém poháru v Seolu v roce 1995, kdy si Venca Bečvář „doletěl“ do až do Jižní Koreje pro výkon 582 vleže. Následoval výkon Milana Bakeše na Světovém poháru v Atlantě ve Spojených státech v roce 1996 (i když jen mimo soutěž) - LM60 vleže 567 b. O tři roky později se v Atlantě podařilo do pomyslného klubu „Venca Placů“ vstoupit Lubošovi Opelkovi. Ten vážil cestu na SP do USA pro výkon 568 b. ze vzduchové pušky 60 ran, tedy v disciplíně, ve které měl už za sebou výkon 599 v Mnichově. Největší „hodnotu“ mají pochopitelně výkonu, pro které si sportovec musí někam dojet, nebo doletět. Čím je soutěž dál, tím vyšší „ocenění“. Další „kritérium“ kvality „VP“ je význam soutěže, na které se „Venca Plac“ dosáhne. Nechci nepovedený výkon Tamary zde v Soluni nikterak zlehčovat, ale….

Tamaro vítej ve „Venca klubu“. Právě si získala „Venca Plac“.

Nejsi první, ani poslední. O tom je sport.

Ze zakaboněné Soluně (vítr, déšť a chladno)

Petr Kůrka - reprezentační trenér puškových disciplin.