Menší skupina zástupcù našeho støelectví se vydala na první dva Svìtové poháry ve støelbì, na kterých se letos poprvé mùže bojovat o úèast na OH 2004 v Aténách. Celkem do daleké Austrálie a na to navazujícího SP v Èínì odjede celkem deset sportovcù a ètyøi èlenové trenérského doprovodu. Roli vedoucího výjezdu supluje z úsporných dùvodù trenér trapu, pan Dvoøák. V Austrálii nejsme poprvé. Nìkteøí absolvovali podobnou cestu již pøed dvìma lety na OH 2000 a èást z nich zde také pobývala na pøípravných soutìžích na podzim 1999. Cesta tedy pro nás nebyla nièím neznámým a vìdìli jsme, že to nebude lehké. Komplikaci nám letos zpùsobila pouze Malajsijská letecká spoleènost, která na poslední chvíli pøipravila nìkolik závažných problémù s naší, témìø dva mìsíce platnou rezervací letenek. Støelecký svaz nakonec za pomoci nejmenované cestovní kanceláøe musel úplnì pomìnit trasu cesty. Místo tradièní, ovìøené cesty Praha – Amsterdam – Kuala Lumpur (Malajsie) – Sydney, jsme letìli novou trasou Praha – Londýn – Hong Kong – Sydney. První skupina 8 osob (Dvoøák, Kùrka, Beranová, Kùrková, Jeøábek, Tenk, Gach a Kostelecký) je již na místì, a tak mohu popsat cestu a první pobytové dojmy.

V Praze jsme se odbavili prakticky bez vìtších problémù, i když po loòském teroristickém útoku na USA se podmínky pro cestování se zbranìmi na celém svìtì velice zostøily. To mìlo za následek, že nám na odbavení a všelijaké kontroly tak tak staèily obvyklé dvì hodiny. British Airways vyžadovalo, aby naše malorážní munice byla rozdìlena do bedýnek o váze max. 5 kg!! To jsem naštìstí vìdìl pøedem, tak jsem na to byl pøipraven, a celkem 4500 ks støeliva 5,6mm jsem musel rozdìlit do ètyø bedýnek. Zavazadla byla z Prahy odbavena rovnou do Sydney, tzn., že jsme se o nì nemuseli po celou cestu starat a mìli jsme je dostat všechna v poøádku až na pásu v Sydney. Na letišti v Londýnì se opravdu nic nedìlo. Snad jen Dánové, kteøí do Londýna pøiletìli z Kodanì a další cestu do Austrálie absolvovali s námi, byli trochu pøekvapení z toho, že jim v Londýnì policie vyndala náboje z letadla s tím, že je nemohou tímto zpùsobem pøepravovat, a že jim náboje pošlou jinak a jindy. Nastoupili jsme tedy do letadla a pøetrpìli dvanáctihodinový let v plnì obsazeném Boingu 747-400 až do Hong Kongu, kde jsme mìli mít 1,5 hodiny èasu na klidný pøestup. Nestalo se. Pøiletìli jsme sice na èas s plánovanou rezervou, ale okamžitì po výstupu z letadla nás odchytli letištní agenti a vlekli nás spoleènì s Dánama asi 20 minut pøímo na plochu letištì do hangáru, kde se rozdìlují zavazadla do jednotlivých letadel. Tam již bylo nashromáždìno odhadem asi dvacet a víc policistù, kteøí údajnì museli naše zbranì v Hong Kongu zkontrolovat. Než si zorganizovali práci, která nakonec stejnì po celou dobu byla absolutnì chaotická, trvalo to asi tøicet minut. Jednu zbraò po druhé kontrolovali s obrovskou peèlivostí. Chtìli hlavnì naše èeské technické prùkazy zbraní. Do každé hlavnì si svítili baterkou, aby zjistili, zda není zbraò nabitá, pak ji zmìøili metrem a udìlali každé jednu fotku polaroidem. Trvalo to celou vìènost. Kontrolu našich šesti kufrù se zbranìmi ukonèili v dobì, kdy už jsme mìli být 10 minut na v letadle do Sydney. Velký bos, který nám ve tøicetistupòovém vedru zaèal trochu nervóznì nadávat, že se s tím loudáme, byl zøejmì z letecké spoleènosti, kterou jsme mìli letìt do Sydney. Nakonec, když zjistil, že na vinì je asi tøicet letištních policistù (další se dostavili na pomoc svým kamarádùm v prùbìhu kontroly), se nám omluvil a sdìlil nám, že letadlo nemùže dále èekat, a že poletíme dalším letem tìsnì pøed pùlnocí – tedy o ètyøi hodiny pozdìji. Co se dalo dìlat, když Dánové ještì nemìli hotovou ani jednu zbraò. Když ubìhlo asi dalších, asi tak dvacet minut, kdy jsme byly vyzváni k èekání, najednou místní obsluha z nièeho nic naložila naše, ale i dánské, nezkontrolované zbranì do kontejneru. Za chvíli pøišel další èlovìk (asi tøicátý pátý) a vedl nás rychle k letadlu, které na nás, jak se nakonec ukázalo, poèkalo. Pravdìpodobnì zavolal ještì vìtší šéf, který uznal, že bude asi pro všechny výhodnìjší, když se nás rychle zbaví. To, jestli nakonec naše zbranì naložili jsme nemìli šanci zjistit. Navíc mi dìlalo velké starosti to, že jsem u zbraní nezahlédl ani jednu bednu s municí. Do letadla smìrem Sydney jsme nakonec usedli upachtìní a zpocení. Pùvodní plán totiž byl, že se na letišti v HK dáme po nároèné cestì z Londýna trochu do pucu . Že se v klidu umyjeme, oholíme…Èlovìk míní…..Tak trochu satisfakcí pro nás bylo zjištìní, že letadlo (opìt Jumbo) bylo zaplnìno asi jen ze 70 procent, tudíž bylo pomìrnì volné a jedinci se mohli dokonce natáhnou pøes dvì i tøi sedaèky. Bylo to pøíjemné, protože i když se zdá, že pokud už je èlovìk v Hong Kongu, tak že do Austrálie to už nemùže být daleko, let trval ještì dalších devìt hodin. V Sydney jsme pøistáli po šesté hodinì ranní v pondìlí, 8.4. Jen pro informaci – ze støelnice v Plzni, kde naše „túra“ zapoèala, jsme odjíždìli v 16:00 v sobotu, 6.4. V Sydney je èasový posun plus osm hodin, takže jednoduchým výpoètem se dostanete k celkovému èasu 30hodin strávených na cestì (z toho ca. 22 a pùl ve vzduchu). Po komplikacích, které nás èekali po pøíletu, jsme se na hotel dostali až v jedenáct hodin dopoledne, takže na jsme vlastnì cestovali 35 hodin. Austrálie je prostì daleko.

Obavy, které jsem ohlednì našich bedýnek s municí mìl v Hong Kongu, se bohužel vyplnili. Pøišla nám pouze jedna ze ètyø. Navíc se nedostavil na místo urèení ani mùj kufr s rezervními díly a náøadím. Bez toho si snad dokážeme poradit, i když na posledních soutìžích bylo moje náèiní zpravidla dosti vytíženo. Horší to ale bude se støeleckou taškou Kateøiny Beranové, protože ta také cestu do Sydney nenašla. Prozatím nikdo netuší, kde je našich pìt ztracených zavazadel. Na reklamacích zavazadel se dušovali, že nám je dnes pøivezou na hotel. Je veèer a stále nic. Naštìstí zítra nemáme tréninky v plánu a vlastní soutìže zaèínají až 12.4. Snad se naše zavazadla do té doby objeví. Neponechali jsme v Praze nic náhodì a zavazadla jsem peèlivì oznaèili na nìkolika místech i s uvedením místa urèení, ale svìt je veliký.

Po asi jeden a pùl hodinovém èekání na autobus od organizátorù (nìco neklaplo) jsme se koneènì dostali na hotel. Ubytování v hotelu Sunnybrook je standardního typu. Dvoulùžkový pokoj nám vytvoøili z jednolùžkových tím, že rozložili malou sedací soupravu na které se nedá vùbec spát, jak je mìkká. Pøi polehávání na této pøistýlce se tìžištì tìla pohybuje ca. 40 cm pod úrovní hlavy a chodidel. Hlubšímu propadu tìla zabraòují pouze tyèe, které jsou souèástí konstrukce sedací soupravy a úžasnì tlaèí do žeber. Musel jsem jít na recepci a pohrozit jim, že pokud s tím nìco neudìlají, budeme zvažovat jiný hotel. Ve skuteènosti by to asi nebylo tak, jednoduché, ale zabralo to. Pokoje nám sice nemohli vymìnit, protože je hotel plnì obsazený, ale alespoò dodali mnohem tvrdší matrace, na kterých se to už dá pøežít. Optimální to urèitì není, protože jsem si musel dát do postele ještì žehlící prkno, abych se ráno neprobudil rozlámaný, ale je to o mnoho lepší, než to bylo. Tím, že je z jednolùžkového pokoje vytvoøen pokoj dvoulùžkový pochopitelnì znamená, že místa tu nazbyt nemáme. Ještì že tu budeme „pouze“ asi jedenáct nocí…

Ze sluneèného Sydney (ca. 25 st. a jasno)

Petr Kùrka – puškový trenér