Spojení slov „Big Problem“ (velký problém) jsem ještě nikdy neslyšel tak často, jako během naší cesty ze Sydney do Šanghaje v Číně. Big problem vznikl hlavně tím, že jsme cestovali přestupovali v Hong Kongu. Ale popořádku. Ráno jsme se všichni vzbudili kupodivu včas a tak jsme nejdříve poplatili resty z pokojů a společně s Italama opravdu opustili hotel podle plánu, tedy autobusem ve čtyři ráno. Pouze pro zajímavost – celkové připojení během mého pobytu v Sydney bylo prakticky za směšnou cenu. Každé jedno připojení stálo 0.80 AUD (ca. 15 CzK). Bylo jedno, jak bylo dlouhé, jestli 30 sec., nebo několik hodin. V podstatě jsem mohl celou dobu nechat notebook připojený a platil bych pouze zmíněnou částku. Pokud vezmu na vědomí, že to bylo připojení z hotelu, kde bývají ceny obvykle zvýšené o hotelovou taxu, tak svět je nám zatím v některých případech v nedohlednu. Na letiště jsme přijeli pěkně včas, aby bylo možné administrativně odbavit zbraně pro vývoz z Austrálie. Australani nechtěli naše zbraně ani vidět, protože jsme měli papíry od celníka, který byl po celou dobu na střelnici a tam se prakticky vše podstatné odehrálo. Každý si k němu mohl kdykoliv přijít a nechat si potvrdit papíry pro celníky na letiště. Nenáročný způsob, který vyhovoval po všech stránkách všem. Chvilku hrozilo, že bude problém s nadváhou. To když slečna u odbavovací přepážky zjistila, že má většina z nás dvě až čtyři zavazadla (zbraně, munici…). Nakonec se to obešlo bez problémů a ČSS má v kapse zase nějakou ušetřenou korunu. Někdy to mohou být položky závratné. Platí se mnohdy i přes 300,- CZK za 1kg nad limit. Ten bývá např. u ČSA 20kg, u jiných společností dostaneme 30 a někdy i víc kilo limit. Puškaři ale stejně mají většinou přes limit.

Protože bylo do odletu dost času, rozhodl jsem se podnikat kroky ohledně mého ztraceného kufříku s náhradními díly, který jsem za celou dobu pobytu v Sydney, nedostal. Kdovíkde se potuluje. Byla by ho velká škoda. Jsou tam drahé náhradní díly jako dvě spouště LM (nové), irisky a irisové kruhy, speciální těsnění, drahé čistící prostředky, závaží, jezdec…Cena je okolo 25 – 30 tisíc. Nezdá se to. Zašel jsem do reklamací zavazadel, kde o mně paní věděla, protože jsem s ní po telefonu mluvil téměř denně. S úsměvem mne odvedla někam daleko do skladu, kde jsem nakonec stejně nic neobjevil. Po návratu mi sdělila, že my bude vyplacena menší náhrada (ca. 150 AUD=ca. 2700,-). Po několika telefonátech mi ale stejně sdělila, že si musím zajít přímo na společnost, se kterou jsme do Sydney přiletěli a s úsměvem, s jakým mě přijímala, mě zase vyprovodila. Určitě se smála proto, protože věděla, že toho mnoho zařídit nestihnu. Čas pro nástup do letadla se totiž velice přiblížil, a tak jsem nakonec nic nezařídil. Ještě se mi stalo, že jak jsem spěchal na odlet (letiště v Sydney je veliké), spletl jsem si číslo sedadla s číslem gatu pro nástup a 10 minut před odletem jsem se moc divil, proč je u gatu 27 tma a nikdo tam není. Nemohl tam nikdo být, protože letadlo do Hong Kongu letělo z gatu 63. Měl jsem co utíkat, abych to stihl, protože jsem opět musel znovu absolvovat různé bezpečnostní kontroly. Ale stihl jsem to, i když má snaha se nesetkala s úspěchem. Teď už je pramalá naděje na nalezení kufříku.

Hlavní čóro móro nás ale čekalo v Hong Kongu. Ihned po vystoupení z letadla nás odchytli místní zaměstnanci a prakticky se odehrávalo to samé, co jsem popisoval v jedné z prvních zpráv ze Sydney. Tentokrát nás ale rozdělili na dvě skupiny. Měli jsme totiž letenky z HKG do Shanghaje do dvou letadel, protože nebylo místo. V první skupině letěli trenéři Dvořák, Hůla a Kermiet spolu se skeetařema Bechyňským a Hlaváčkem a dále s Hanušem a Líbalem. Ve druhé skupině byli spolu se mnou Tenk, Kostelecký, Gach, Jeřábek a obě Katky. Na letišti nás tedy rozdělili a už jsme se neviděli. Až potom později na hotelu v Číně. Naše skupina měla víc zbraní. Celkem 10 v šesti kufrech a k tomu ještě dvě bedýnky s municí. Tedy podle celníků, na sedm lidí víc než dost. Odešel jsem s Davidem a doprovodem na celnici. Na každé kontrole se musí sepsat zápis a odevzdat něco. Někde je to pas, pak zase palubní vstupenka. Nakonec nemáte v ruce nic a bojíte se, aby jste dostali zpět alespoň pas. U celníků, kteří byli asi 15 minut chůze od místa, kde jsme opustili naší skupinu. Tam jsme strávili příjemnou hodinku kontrolou všech deseti zbraní. Museli jsme to vše rozbalit, protože jsme v Sydney věnovali zabezpečení našich kufrů dost velkou péči, a pak zase vše zabalit a zalepit zámky páskou. K tomu jsem musel vyplnit asi 10 různých papírů s prakticky stejným textem – Odkud, kam, čísla letů, datumy, číslo pasu, zbraně druh typ……..jak jsem později pochopil, papíry byly pro různé orgány. Po 90ti minutách jsme byly zpět u našich. Byli jsme rádi, že už to máme za sebou. Šli jsme si sednout ke vchodu do letadla a čekali jsme na výzvu k nástupu. Času bylo dost, ještě okolo hodiny. Lelkovali jsme. Dvacet minut před odletem oznámila letuška, že se máme připravit k nástupu. Stoupli jsme si do fronty, když tu pro mě přišel opět jeden úředník, a vyzval mě, abych ho následoval, že je něco ohledně zbraní. 15 minut do odletu. Předal jsem tedy příruční zavazadlo Martinovi a vydal jsem krizové pokyny pro případ, že bych neodletěl. Opět jsem procházel různými kontrolami až jsem se ocitl s mým průvodcem opět na celnici, kde jsem byl s Davidem před hodinou a půl. Tam už bylo o mnoho více různých celníků a policistů. Zjevně se jim ulevilo, když mě viděli a hned opět začali tu svoji „Big problem“. Už jsem se lekl, že tam někde budou naše zbraně a že já je budu muset opět kontrolovat. Jednak měli už být zbraně v letadle a za druhé jsem neměl klíče od kufrů. Kontrolu nepožadovali. Jen se jim dostal do ruky nějaký papír, kde každá zbraň byla napsaná na svého vlastníka, kdežto papír, který celníci udělali když zbraně kontrolovali se mnou, zněl pouze na mé jméno. To se vysvětlilo vzápětí a byl jsem asi po deseti minutách propuštěn. Teď už i můj průvodce po letišti utíkal. Letadlo už mělo být deset minut pryč. Utíkali jsme tedy oba a přesto cesta zabrala asi deset minut. Letadlo už čekalo jen na mne. Moje skupina mne přivítala s potleskem. Nakonec jsme čekali ještě asi deset minut na Američana, který absolvoval stejnou anabázi. Kdykoliv šla proti letuška, dělali si ze mne naši legraci, že už si opět pro mne jdou. No a šli. I Amerikán byl už na palubě, už jsme měli startovat, a zase si pro mne přišli. Už mne nejméně polovina cestujících musela mít za podezřelého. Po dlouhé cestě člověk nevypadá úplně čerstvě. Zase jsem tedy následoval „letuška“. Už jsem se viděl opět na celnici, jak vyplňuji dvacátý pátý papír se stejným textem.Tentokrát si mne vyžádal kapitán našeho letadla, který držel v ruce seznam našich zbraní a chtěl k nim podrobný popis. Nakonec jsme se dohodli. To byla poslední kontrola, pak už jsme opravdu odletěli, byť s hodinovým zpožděním. Byli na to ale někteří hůř. Italové proklouzli kontrolou zbraní a nakonec je nechali celníci vystoupit z letadla. Odletěli až po několika hodinách. Cesta do Šanghaje trvala pouze něco přes 2 hodiny, což bylo oproti cestě Sydney – HKG (9) o poznání příjemnější.

V Šanghaji na nás opět čekal pikolík s cedulí Word Dup 2002. Prošli jsme pasovou kontrolou a opět si mne vyžádali celníci, abych šel s nimi pro naše zbraně. Vyndával jsme je přímo z vozíku. Čínští celníci na sebe neustále povykovali a hlasitě se projevovali. V zápalu mě pomoci často nevěděl jeden co dělá druhý a tak je to vlastně i nadále. Zbraně a munici jsme našel a pak jsme je museli na letišti opět kompletně zkontrolovat a vypsat pár papírů. Pak pro nás ještě dlouho neměli autobus, a tak jsme nakonec odjeli až s Italama, kteří přiletěli po nás. Nejdříve na střelnici. Zmatek, který tam při přijímání do skladu panoval, nás už nemohl rozházet. Bylo totiž už před druhou hodinou ranní. Pro nás vlastně o dvě hodiny víc, protože v Číně jsme posouvali hodinky zpět o dvě hodiny. Jsme teď od vás plus šest hodin. Po opětné důkladné kontrole čísel všech zbraní, jsme konečně nasedali do autobusu s vědomím, že jsme se zbavili Big problemu – zbraní a munice, a že bude konečně klid a postel. V hotelu, kam jsme dorazili ze střelnice asi za dvě minuty (hurá, bydlíme blízko!) o nás ale nevěděli. První skupina sice už spala a byla ubytovaná, ale my nic. Pravděpodobně se nám to snažili před příjezdem domluvit a odcházeli do postelí s tím, že je vše O.K. Ale tady mluví anglicky málo lidí a ani na hotelu to není příliš dobré. No a když k tomu dodám jazykové znalosti angličtiny naší první skupiny….Pro nás prý nemají požadovaný počet dvoulůžkových pokojů. Musel jsem zavolat vedoucího, pana Dvořáka, aby to dal trochu dokupy. Nakonec nám dali jednolůžkové pokoje. Bohužel neměli jiné, než prizidentské apod. Holky se například v noci špatně vyspaly, protože na vlastní byt o rozloze ca. 100m čtverečných nejsou prostě zvyklí. Dvě koupelny (s vířivkou), přijímací místnost, kuchyně, dvě až tři TV, dvě ložnice….Asi by si zvykly. Jednu noc tedy všichni členové druhé skupiny strávili v podobných apartmánech. Já jsem šel k Honzovi Kermietovi, kde mám svou postel. Dnes při akreditaci jsme se dozvěděli, že nám budou účtovat pochopitelně pouze cenu jako za dvoulůžkový a že se jim dnes uvolní některé pokoje, tak nám naše lidi přestěhují. A to se také stalo dnes odpoledne. I dvoulůžkové pokoje jsou ale znatelně větší, než v Sydney. Také máme každý svou postel, pěkně tvrdou, a ne žádnou přistýlku.

Střelnice vypadá velice pěkně. Jediná vada je, že se zde střílí na papírové terče. Na Světovém poháru už to dlouho nebylo. Střeliště 50m má 8O stavů. Betonové zábrany asi nedovolí větru vůbec nic. Stoly, ze kterých se bude střílet jsou mnohem stabilnější, než např. v Miláně, kde se také střílí SP. Desetimetrová střelnice má betonovou podlahu a je také veliká a široká. Brokaři si svou střelnici vychvalují převelice. Snad jen to počasí by mohlo být lepší. Stále prší a je okolo 17 st. Podle předpovědi má být na konci týdne ještě chladněji. Pršet má průběžně. Zítra absolvujeme první tréninky a v neděli již probíhají soutěže. Trap, BT první půle a vzduchová puška mužů a žen. Všichni naši jsou neustále v pohodě a fit.

Ze Světového poháru ve zmoklé Šanghaji Petr Kůrka – puškový trenér