Opelka mistrem světa!!

Dne 1. srpna 2006 v deset hodin patnáct minut dopoledne se z chorvatského Zahřebu mezi sportovní fanoušky v České republice i v dalších zemích bleskově rozšířila zpráva, že v disciplíně 60 ran vleže velkorážní terčovnicí na 300 m se mistrem světa stal český reprezentant Luboš Opelka! V soutěži, kde v eliminaci startovalo 53 závodníků ze dvaceti zemí včetně USA, Austrálie, Japonska, Kanady a tradičních evropských soupeřů nenechal Luboš na základě skvělého výkonu 599 bodů nikoho na pochybách, kdo je v současné době králem této disciplíny. Opelka zvládl slibně rozjetý závod, v druhé části již neudělal žádnou chybu a zaslouženě zvítězil. Získal tak pro českou výpravu na Mistrovství světa druhou zlatou medaili, což ostatní členy reprezentace v Zagrebu povzbudilo do dalších soutěží.

Luboš není na vrcholných soutěžích žádný nováček, ve svých sedmatřiceti letech střelecky dozrává a vítězství je pro něj odměnou za mnohaletou dřinu. Do reprezentace se probojoval už jako junior, po skončení vojenské služby se však vrátil domu, na sever Čech, do Manušic. Devět let mu trvalo, než se vrátil „na výsluní“, do nejužší české střelecké špičky. Tenkrát totiž nebylo vůbec jednoduché prosadit se v konkurenci mistrů světa Bakeše, Kůrky, Bureše a dalších. Zlom nastal v roce 1997, kdy Luboš nastřílel při mezinárodním závodě v Mnichově v disciplíně vzduchová puška 599 bodů. Vytvořil tím nejen český a svůj osobní rekord, ale také rekord olympijské střelnice, který nebyl do současnosti překonán. Následně přešel jako profesionální sportovec do resortu ministerstva vnitra a v posledních letech býval pravidelně členem výpravy na vrcholné soutěže. Začínal na ME v roce 1999 v Bordeaux. Olympiáda v Sydney 2000 mu těsně unikla po rozstřelu s Bečvářem, ale v roce 2001 získal na ME, které se konalo právě rovněž v Zagrebu s Jeřábkem a Bečvářem zlatou medaili a titul mistra Evropy v závodě LM 60 ran vleže. Přidal ovšem ještě jednu zlatou a to v závodě 3x20 ran standardní velkorážní puškou na 300 metrů. Do „střeleckých dějin“ se tehdy zapsal svými výsledky 200 bodů vleže a 199 vkleče. Následoval i start na Mistrovství světa 2002 v Lahti, tam pomohl družstvu k několika medailím na 300 metrů a pokračoval při ME v Plzni, kde opět vybojoval spolu s Machem a Jeřábkem zlato ve standardní pušce. Na olympijský rok nevzpomíná rád. Při předolympijské soutěži postoupil v Aténách do finále, ale jeho výkonnost v průběhu sezóny nebyla tak vysoká, aby přesvědčila státního trenéra k nominaci Opelky na OH. Další zlato a bronz přivezli naši „velkorážníci“ za účasti Luboše Opelky z Bělehradu 2005.

Po tomto ME ale nastal zlom. Luboš si uvědomil, že velké tréninkové dávky automaticky nevedou ke stanovenému cíli. Předsevzal si, že musí začít pracovat jinak, efektivněji, vymyslet nové tréninkové prostředky, dostat se ze stereotypu, oživit trénink. Tak, aby zrychlil spouštění, odboural váhání při výtečné stabilitě, využil této vysoké úrovně stability ve všech polohách k maximálnímu výsledku. Uvědomil si také, že některých vysokých výsledků dosáhl v době, kdy byl štíhlejší a měl výtečnou fyzickou kondici. Z toho všeho vzešlo po konzultaci s trenérem Milanem Bakešem několik důležitých předsevzetí: Luboš začne znovu pravidelně běhat. Sníží počet tréninků vzduchovkou v zimě na úkor suchého tréninku ve všech polohách. Začne se zrychlováním práce na výstřelu tak, aby např. vstoje končil závod za 50 minut. Využije zařízení Scatt k odhalení průběhu křivky stability a nalezení optimálního momentu k výstřelu. Začne intenzívně spolupracovat se svým bratrem psychologem na vypracování metody pro udržení koncentrace a používat ideomotorické postupy při závodech. Lubošovo odhodlání ke změnám utvrdila ještě jedna skutečnost: po zhodnocení výsledků uplynulého období měl na sebe velkou, nefalšovanou zlost, že se dosud není schopen prosadit, že je trenérem odsunován na druhou kolej. Rozhodl se, že svůj boj o splnění snu, kterým je účast na pekingské olympiádě ještě nevzdá.

Hodnotíme-li s nadhledem letošní sezónu, je třeba Luboše za plnění uvedených předsevzetí pochválit. Je vidět, že pokud se sobě k něčemu zaváže, dokáže to splnit. Skutečně je zřejmé, že ve všech aspektech přípravy pokročil. Běhá – a snížil významně váhu. Trénuje na sucho – a má výtečnou střeleckou vytrvalost a stabilitu. Používá Scatt – a má mnohem lepší představu o průběhu práce na výstřelu a zlepšil i střelecké polohy. Spolupracuje s psychologem, svým bratrem, bývalým střelcem – a byl schopen díky zlepšené schopnosti koncentrace dokončit bezchybně mistrovský závod. Bratrovi také Luboš vděčí za to, že má nyní vyšší střelecké sebevědomí, je celkově v pohodě, začíná věřit, že je schopen soupeřit s nejlepšími a vyhrávat, probojovat se na olympiádu. Vůbec vzájemná spolupráce obou dostává vyšší dimenzi a doufám, že jednou se dočkáme možnosti použití některých postupů i pro další reprezentanty.

Střelce by jistě mohla zajímat i technická stránka výsledku. Luboš střílí velkorážní terčovnicí Grunig Elmiger 6 mm. Zbraň má stejnou pažbu jako malorážka, jen hlaveň je o něco těžší. Použil střelivo Lapua Larin 294 6 mm. Používá veškerou střeleckou výstroj úplně stejně, jako při střelbě malorážkou, včetně nastavení háku a délky pažby. Jediný rozdíl je v utažení řemenu, poloha musí být pevnější. Postup při výstřelu je rovněž totožný- pažbu nevysunuje z ramene, nabije, při lehkém vydýchávání kontroluje polohu na terč, uvolní postupně ruku, rameno, tělo, pokud je terč v mušce snaží se izolovaně energicky posunout spouštějící prst vzad. Není to tak, že by na výstřel čekal, nechal se jím překvapit, ale jde si pro něj. Tento postup má již skvěle naučený, vše se odehrává stereotypně, střelci stačí mít pocit svojí polohy a vše se pravidelně opakuje. Důležitou otázkou pro trenéry je to, jak často a v jakém rozsahu velkorážní terčovnicí trénovat, aby byl závodník na vrcholný závod optimálně připraven. Luboš absolvoval před MS dvě soutěže Evropského poháru, z toho jednu v Plzni a druhou ve Švýcarsku (zvítězil v závodě vleže s 597 body), soutěž CISM a Mistrovství ČR, oba seriály soutěží v Plzni. K tomu si přidal svou vlastní specialitu, trénoval v průběhu jara asi 8 – 10krát na 50 metrové střelnici v Manušicích do malorážkových terčů. Závěrečná příprava před MS probíhala v Plzni, před odjezdem do Zagrebu se tréninku „velkorážky“ věnoval dva dny. Z tohoto přehledu je jasné, že střelba na 300 metrů je pro Luboše pouze doplňkovou disciplínou, drtivou většinu tréninkového času věnuje olympijským disciplínám. Podle výsledků se jeví takovýto poměr mezi střelbou na 50 a 300 metrů jako vyhovující.

Pro mistrovský závod si Luboš udělal jednoduchý taktický plán. Neprotahovat nástřel, snažit se o energickou střelbu, kontrolovat praporky, hlídat myšlenky, aby zůstaly u práce na výstřelu. Po jedenácti ranách přešel bez obav do závodu, následovaly dvě série sto bodů a dalších 7 desítek. Dařilo se mu absolutně stejně střílet jednotlivé rány, každou ránu měl dobře promyšlenou. Až 28. výstřel prodloužil, neměl jej dokonale pod kontrolou a byla z toho devítka, přesně 9,8, v jedenáct hodin, položka 99 bodů. Luboš zůstal klidný, odpočinul si, upravil polohu, asi 4x provedl výstřel bez náboje a pokračoval dále desítkami. Následovaly další dvě stovky, které jej vynesly na přední pořadí. Zbývalo ještě třináct minut na posledních deset ran. Luboš sice pokračoval svižně, ale několikrát se musel vracet k tomu, aby přerušil tok myšlenek a opět si „přehrával“ správný postup práce na výstřelu. Při 59 ráně se mu zdálo, že začal foukat větřík na pravou stranu a mírně předsadil doleva. To se mu málem stalo osudným, v tomto momentě měl štěstí. Vítr totiž neměl předpokládaný účinek a mohla z toho být devítka. Na poslední ránu si věřil, bez korekcí jí umístil doprostřed. To, že ani nekontroloval zásah na obrazovce a vstal, aby podepsal záznam závodu, svědčí o jeho jistotě. Ostatně gratulanti mu tu šťastnou zprávu o vítězství sdělili.

Všechny předchozí informace jsem uvedl proto, abychom mohli hlouběji pochopit příčinu Lubošova úspěchu. Rozhodně to nebyla náhoda, jak se někdy při hodnocení závodů vleže slýchává. K zisku titulu vedla dlouhá cesta, která tímto skvělým výsledkem pro Luboše zdaleka nekončí. Je rozhodnutý pokračovat a usilovat o to, aby svými výkony přesvědčil státního trenéra o svých schopnostech i v olympijských disciplínách. Přejeme mu, aby se ohromná práce, kterou náš nový mistr světa vkládá do přípravy, zúročila ve „správnou dobu“ na „správném místě“. Nejlépe na Mistrovství Evropy 2007 v Granadě.

V Praze, 17.8.06 Vladislav Šaňák