Část čtvrtá-aklimatizační pobyt v buši mezi opálokopy a Aboridžinci

Část čtvrtá-aklimatizační pobyt v buši mezi opálokopy a Aboridžinci

(s pomocí ostatních píše Ivan Kalina)

Jak jsem se již zmínil v předchozím povídání, měli jsme značné potíže s aklimatizací na místní počasí a zejména na velký časový rozdíl. Usínali jsme v nejméně vhodnou chvíli, courali se po ulicích a chodbách hotelu, když jsme měli spát. Bylo s tím třeba něco udělat. Díky dobře míněné radě čechoaustralana Honzy, jsme prodělali aklimatizaci šokem. Poslal nás totiž do "nedalekého" místa (vždyť to nebylo ani tisíc kilometrů) ve vnitrozemské buši, do hornické osady COOBER PEDY (volně přelož."bílý muž v díře). A my jej poslechli.

A tak v úterý ve čtyři ráno opouštíme hotel a po chvíli bloudění ve městě i nalézáme výpadovku správným směrem. A dále si tonaše škodovky sviští nejdříve severozápadním směrem na Port Augustu, a dál po Stuartově silnici přímo na sever. A hned ráno po cestě první léčebný šok. Australané mají totiž svoji vlastní verzi angličtiny, což se nám pěkně vymstilo. Hotel jsme opustili bez snídaně (tak brzo ráno bychom snídani nedostali asi v žádném hotelu na světě), ale podle rady Honzy jsme po 38O kilometrech měli přijet do "Portagasty", pochopili jsme, že je to malá ves na cestě pustinou, a tam hned na kraji je hospoda, kde se dobře najíme. Důkazem kvality jídel bude spousta parkujících kamionů, jejichž řidiči tam staví na dlabanec. A tak jedeme a jedeme, projeli jsme veliký přístav Port Augusta, zamířili již pustinou na sever a čekáme, kdy se objeví slibovaná kamioňácká hospoda. Na tachometru už čtyřista, pak čtyřistapadesát kilometrů, a my jedeme stále hladoví, bez kafe, krásnou ale pustou buší. Pak nás napadlo vyhrabat mapu. Nad ní nám došlo, že zastavit jsme měli už v přístavu Port Augusta, to byla ta australštinou vyslovená "Portagasta". Nedalo se nic dělat, museli jsme dál lační a nevyspalí. Další a na celé pusté cestě vlastně jediná příležitost byl osamocený "SPUDS RESTAURANT", kde se dalo natankovat, koupit si kafe a případně něco jednoduchého k jídlu. Tato, vlastně jen pro řidiče určená hospoda, mi připomínala něco z novodobých amerických desperátských filmů-uprostřed pustiny benzinová stanice, za pultem obchodu se vším možným starší macatá majitelka, u otřískaných stolů pár divoce vyhlížejících domorodců…….Byli jsme za hospodu velice rádi, zejména kvůli doplnění nádrží, dalších 365 kilometrů do cíle naší cesty už pokračovala jen pustina, orli a klokani, a ani kapka vody. Později jsme se dozvěděli, že tato šoférská putyka je zřízena z bývalé americké vojenské základny, tak není divu, že nám něco připomínala.

Silnice, po které jedeme, se jmenuje STUART HIGHWAY. Je dlouhá čtyři tisíce kilometrů, vede přes celý kontinent od jihu na sever (když jedete obráceně, tak od severu na jih) z Adelaide do Port Darvin a protíná všechna klimatická pásma v Austrálii. Tato silnice byla pojmenována podle Johna Stuarta, který celou trasu přešel v minulém století pěšky (šel to tehdy čtyři roky, tolik času my dnes nemáme). Pokud někdo nevěří, ža na 100 kilometrech silnice nemusí být ani jedna zatáčka, ať si tuto silnici projede.

Celou cestu od moře až do Coober Pedy jsme jeli buší. Po pár kilometrech od pobřeží skončily farmy a dál nebylo nic. Jen rovná asfaltová silnice a vyprahlá, barevná a stále se měnící buš. Obrovské kamenité pláně, které hrají všemi barvami, od bílé přes červenou až po černou,sem tam keříček, se střídají s buší tak, jak ji známe z filmů o Austrálii, tedy občas strom a jinak šutry. Nikde není voda. A najednou v dáli vidíte velikou zamrzlou plochu. Jenže ouha, žádná voda, ale sůl. Solná jezera zde nejsou vzácností a některá jsou i veliká. Když se dobře díváte, zahlédnete opodál silnice jednoho nebo dva veliké a hezky vybarvené pštrosy, pokud jedete v noci, tak spoustu klokanů. Ale jízda v noci se vůbec nedoporučuje, srážky s klokanem jsou velice časté a velmi tragické. Nebezpečím pro řidiče může být i orel, hodující na silnici například na sraženém klokanovi. Nikam nechvátá a je veliký, a kontakt auta s orlem také nepřinese nic dobrého. Provoz na silnici je řídký, aut potkáváme málo. Zato pohled na nákladní soupravu, kdy tahač táhne i tři obrovské cisternové návěsy, je pro evropana nevšední.

Silnice pokračuje dále na sever přes centrální Austrálii, kolem slavné hory Uluru-Ayers Rock, až na severní pobřeží do Port Darvin, ale my jsme již v cíli.

Coober Pedy - hlavní město opálů

Hornické městečko Coober Pedy a jeho opálová pole jsou největším nalezištěm opálů na světě. Osmdesát šest procent světové produkce opálů pochází odsud. Osada vznikla v roce 1910, výprava kolonizátorů při hledání vody narazila na opál a opálová horečka byla tady. Podobně jako při zlaté horečce na Klondike v Americe, i tady táhli lidé pustinou pěšky. Z přístavu k opálovým polím je to 500 kilometrů vyschlou kamenitou buší. Přejedeš parníkem oceán,například z Evropy, vystoupíš v Port Augusta přístavu, seženeš si dřevěné kolečko, do něj soudek vody,solené maso,krompáč,je dobré mít i pušku,a můžeš vyrazit rovným, ale velmi kamenitým terénem na sever. V létě je ve dne na pláních i sedmdesát na slunci, v noci skoro mrzne, a domorodcům se cizinci také nelíbí (zda jim chutnalo bílé maso, jsem neslyšel, ale kdo ví…). A o tom, co to je kopat opál, si ještě povíme. Při představě, co museli za vidinou bohatství tenkrát ti lidé prožít, jsem rád, že nepodléhám horečkám.

Dorazili jsme kolem třetí odpolední na kraj městečka a voláme Viktora. Za minutu se v oblacích prachu přiřítil a vede nás k sobě.

Viktor žije v malém hornickém domku na kraji města, souseda mu dělá další čechoaustralan Henry. Oba jsou starší pánové, oba zde žijí mnoho let a kopají a brousí opály.

Vítají nás mimořádně srdečně a při pivu se seznamujeme a povídáme o novinkách v česku. Viktor pochází z Písku, v mládí trampoval po celých Čechách a zná mnoho jihočeských míst velmi dobře. Henry je z Třebíče a dobře zná Prachatice. Tak je jasné, že máme mnoho společných témat k hovoru. Chtěli jsme se podívat do Viktorova claimu, proto ještě za světla jedeme skutečně jen kousek, a koukáme a koukáme…je to velice nevšední zážitek, zvlášť když si každý z nás může vzít do ruky krompáč a zkusit kopat na odhalené opálové vrstvě. "Kopej, co najdeš je tvoje", říká Viktor. Samozřejmě jsme žádné opály nenašli, ale máme plné boty, kalhoty i kapsy prachu, a také jasnou představu, co toto řemeslo obnáší. Je to moře dřiny, tuny prachu, a většinou nedostatek štěstí. Myslím, že nikdo z nás by po této zkušenosti svoji profesi za profesi horníka v opálovém dole nevyměnil.

Večer u Henriho v domku je pak celý propovídaný. Oba pánové jsou žhaví na novinky od nás, my zase velmi zvědaví na vše kolem kopání opálů, ale také posloucháme velmi zajímavé vyprávění a příhody z dobrodružného života světoběžníků. Brzo všichni víme nejen, jak vypadá surový opál, ale i jak se brousí a jak se s opály obchoduje. Tečkou za příjemným večerem jsou vynikající T-Bone stejky, které Viktor za asistence Karla připravil.

Ráno, po dobré snídani, jedeme na výlet do okolí, ale nejpozději v poledne chceme být zpátky. Musíme brzy vyjet na zpáteční cestu do Adelaide, protože co největší úsek buší je třeba projet za světla a vyhnout se tak riziku kolize s klokanem. Výlet byl krátký, ale stál za to. Městečko leží uprostřed opálového naleziště, takže mnoho kilometrů kolem vidíte jen kopce a kopečky vydolované hlušiny z claimů. Je to bílý pískovec, kopečky hlušiny v rovném terénu tedy září do dálky jako homole cukru.

Nejdříve jsme zastavili u nejdelšího plotu na světě. Je to "Dingo" plot. Je delší než slavná Čínská zeď, měří celých 5 600 km. Plot byl vybudován jako zábrana proti psům Dingo. Psi dělají příliš velké škody na ovcích, proto plot odděluje oblasti s chovem ovcí v Jižní Austrálii od horkých pustin na severu, kde se ovce nepěstují. Táhne se od východu Austrálie křížem přes kontinent až na severozápadní pobřeží. Oblast za plotem připomíná měsíční krajinu. Nekonečná kamenitá pustina přes celý obzor je tak obrovská, že vidíte zaoblení zeměkoule jako na moři. Poblíž městečka je hornatá oblast. Ale nečekejte žádné velehory. Jsou to rozeklané kopce, z nichž žádný nepřevyšuje okolní krajinu víc než sto metrů. V té nekonečné rovině však působí jako skutečné hory. Skýtají nádherné a daleké vyhlídky do buše a v dopoledním sluníčku hýřily všemi barvami. Intenzita prožitků při pohledu na osluněnou australskou buš, ať lesnatou či pouštní, je opravdu mimořádná.

Něco zajímavostí o kopání opálů.

Jak získat opálový claim?

Nejdříve je třeba mít prospektorské povolení. Takové povolení vydá důlní úřad (Department of Mines) za malý poplatek (50AUD) každému člověku, staršímu osmnácti let. Na základě tohoto povolení je možno začít prospektovat, tedy hledat poklady, v tomto případě opál. Hledat se může na "volné půdě", tedy na území, které vláda určila a tam, kde místo ještě nikdo neregistroval. Má-li prospektor pocit, že našel správné místo, musí ještě najít měřický bod v terénu, od něj pomocí busoly a pásma určit první roh claimu a dále vykolíkovat všechny rohy. Opálový claim může být malý (50x50m) nebo velký (100x50m). S náčrtkem a měřickými údaji se jde znovu na Důlní úřad k registraci. Rohové kůly claimu se označí registračními značkami a od tohoto momentu je možno kopat.

Z claimu se platí roční poplatek, není velký. Co se na claimu najde,je tvoje.Pokud opálokop

najde opálů za víc peněz, než měl náklady, platí daň ze zisku.

Jak se kope?

Ruční kopání šachet bylo po celou historii nejčastější. Stačí krompáč, lopata, plechový kýbl a ruční vrátek. Kope se svislá šachta tak široká, aby se do ní člověk vešel, a tak hluboko, až se narazí na opálonosnou vrstvu. Pak se kope vodorovně po vrstvě.

Hornina, ve které jsou opálové vrstvy, je pískovcová usazenina na bývalém mořském dně (Austrálie v geologicky dávných dobách byla pod vodou). Tento bílý pískovec obsahuje stále hodně jodu a solí. Dnes se vrchní vrstvy odkrývají většinou buldozerem nebo bagrem, případně se vrtá šachta strojně. Opálová vrstva se ale stále kope ručně. Nakopanou horninu s opály si kopáč odveze domů a tam ji kladívkem opatrně rozbíjí, vybírá surový opál, ten vypere ve vodě a roztřídí podle velikosti a kvality.

Většina surového opálu je pak prodána obchodníkům.

Jak se brousí?

Vlastní technika broušení je stejná, jako všude jinde. Brusné kotouče pod vodou na hrubé broušení do tvaru, filcový a naposled kožený kotouč se specielní pastou pro dokonalé vyleštění. To důležité však je odhalit v surovém opálu jeho barvu, najít tu nejlepší vrstvičku a pak správně nabrousit. A k tomu je vedle zručnosti třeba také talent.

A co je s aklimatizačními šoky?

Pokud jste povídání dočetli až sem,máte asi dojem,že jsme prožili příjemný a pohodlný výlet s množstvím jen příjemných zážitků a nevíte, jak by to mohlo zkrátit naši aklimatizaci. Je to však jednoduché. Představte si, že jste řadu dní utahaní, nevyspalí. Uprostřed noci sednete do auta a jedete deset až jedenáct hodin pustinou, bez jídla a do neznáma. Pak prožijete odpoledne a večer plné emotivních zážitků. Uložíte se na kavalci nebo na podlaze v zaprášené chaloupce u opálokopa ..... pak usnete hned a bez ohledu na čas.

Spali jsme všichni a skutečně jako když nás do vody hodí (od tohoto okamžiku máme čas na bdění i spaní zde v této tramtárii, zvané Austrálie, srovnaný).

A což teprve, když se těsně před odjezdem z Coober Pedy ukázalo, že malý kamenný červíček navrtal jedné škodovce olejovou vanu a olej teče jako z kropáče! Bylo po plánech i po spaní. Okamžitě je jasné, že šest lidí v jedné škodovce neodjede, v městečku, kam i potraviny vozí jen jednou za týden, asi nic neopravíme a odjet je potřeba. Ještě že alespoň telefonní spojení fungovalo. Dvě tři hodiny telefonování a je jasno. Pojízné auto řízené Radkem odjede hned, jen musí dávat velký pozor na klokany (už je pozdě odpoledne), a my dva s Gustou musíme využít pohostinství Viktora a Henryho nejméně jednu další noc. Zamávali jsme naložené škodovce a Gusta pokračoval v telefonování. Bylo by to na delší vyprávění, důležitý však byl výsledek. Auto zůstává v Coober Peddy, někdo jej přijede opravit nebo odvézt, a my s Gustou si jdeme koupit letenky na místní létající autobus. Odlet jednou denně ve třináct hodin. Druhý večer u kamarádů opálokopů byl stejně příjemný a poučný, jako první. A usnuli jsme hned, jak došla SMS,že kluci mají cestu noční buší bezpečně za sebou.

Druhý den před odletem se Gusta pokoušel ulovit fotku domorodce, tedy Aboridžince. Nejsou moc vidět, většinou se jich několik povaluje kolem benzinové pumpy nebo obchodu, s nerozlučnou lahví. Fotit se ovšem nenechají ani za peníze. Věří, že s fotkou odchází jejich duše. Když uvidí foťák, létají hlasitá slova i kameny. Takže se nepovedlo.

Letadlu naštěstí olej z motoru netekl, pilot bravurně přistál na letišti v Adelaide kousek před nosem přistávajícího Boeingu, a nám tím okamžikem skončil aklimatizační čas, tedy zábava,

a přišel čas myslet na práci. Už jsme potkali střelce z Rakouska, Finska, jsou tu jihoafričané a jistě i další. Takže příští povídání už bude za střelnice.

Pozdrav ode všech a všem doma, co si to přečtou, od pěti statečných.