2008-08-21 Naše australská dobrodružství (EPILOG)

Dobrodružství pěti českých předovkářů v Austrálii skončila šťastným návratem na Ruzyňské letiště. Přesto mi to nedalo, a chci se s těmi střelci, kteří by někdy v budoucnu dostali chuť na daleké cestování letadlem společně se svými zbraněmi, podělit i o zážitky ze zpáteční cesty.

Z Adelaide jsme plně naloženým minibusem vyrazili podle plánu po snídani, asi v sedm hodin ráno. Radek řídil jako vždy bravurně a osm set kilometrů do Melbourne uteklo rychle a bez problémů. Na třetí pokus jsme našli motel s volnými pokoji, zašli jsme si na dobrou večeři (ostatní střelci se v té době ládovali u bohatě prostřených stolů na „Gala Dinneru“ v Adelaide), pak se dobře vyspali a v šest ráno jsme ujížděli na letiště.

A opět nastal problém se zbraněmi. Australský pořadatel pro nás vyřídil perfektní povolení na dovoz zbraní do Austrálie, ale zapomněl na to, že budeme chtít se zbraněmi také Austrálii opustit. A tento nedostatek, tedy potřebu povolení k vývozu zbraní, jsme zjistili až při pokusu odbavit zbraně na letadlo. A co teď? Letadlo odlétá za dvě hodiny a povolení může dát jen policie v Adelaide. Chvíli to vypadalo, že se bude opakovat historie před osmi lety, kdy kvůli chybějícímu povolení pro tranzit zbraní přes Singapur musel v Austrálii jeden z tehdejších českých účastníků mistrovství zůstat v Austrálii o několik dnů déle. Naštěstí není úředník jako úředník. Nám se tentokrát věnoval velmi ochotný australský policista, který vše potřebné vytelefonoval, povolení přišlo faxem včas, a my jsme mohli nastoupit na jedenáctihodinové posezení v letadle do Soulu.

Přespání v luxusním letištním hotelu v Soulu byl příjemný zážitek, který kazilo jen to, že jsme již nestihli večeři. Hotelovou restauraci nám zavřeli před nosem, i když večeře byla zaplacena spolu s letenkou. Ale s plným žaludkem se spát nemá, tak nám to určitě jen prospělo. Zato snídani jsme si vychutnali.

Před polednem jsme bez komplikací absolvovali všechny kontrolní procedury na letišti a s dvouhodinovým předstihem si udělali pohodlí před nástupní bránou do letadla. Idylka ale trvala jen čtvrt hodiny. Přiběhla úřednice Korejských aerolinií s papírem z počítače, na kterém bylo jen našich pět jmen. A libozvučnou korejskou angličtinou se otázala, zda vezeme zbraně. Našemu vysvětlování, že zbraně nevezeme, ale že jsou mimo naši kontrolu někde v tranzitu, nerozuměla. A pokračovalo to stejně, jako minule. Musíme všichni ke kontrole zbraní! Chyběl však Radek, nikdo z nás neměl na letišti fungující telefon, tak šel hledat internet, aby potvrdil domů čas příletu. Museli jsme Radka v rozlehlém letištním komplexu hledat, úřednice byla stále nervóznější a stále častěji ukazovala na hodinky.

Když jsme byli kompletní, vyrazili jsme za svižně pádící korejkou po chodbách, výtahem a různými služebními dveřmi v bludišti letiště. Cílem bylo opět policejní kontrolní stanoviště, plné obrazovek a policistů. V koutě skromně čekaly naše kufry se zbraněmi.

Sešla se na nás celá policejní delegace. Poslední dorazil starší korejec v brýlích, asi velký šéf, ostatní se mu klaněli až do půl pasu. A mohla začít kontrola.

Nejdříve jeden z mladších policistů, který snad uměl trochu anglicky, zpovídal Gustu. Já anglicky neumím, nevím, o čem se bavili, ale měl jsem silný pocit, že si moc nerozumějí. Když konečně pochopil a šéfovi vysvětlil, že v kufrech nejsou ani lovecké, ani vojenské zbraně, a dokonce ani munice, ale že se vracíme ze sportovní akce, atmosféra se zklidnila. A když Gusta vytáhnul z kapsy medaili, měli jsme skoro vyhráno. Začala vlastní kontrola zbraní. Otevřeli jsme kufry, jeden úředník si cosi psal do notesu a druhý pod pečlivým dohledem dalších šesti policistů přeměřoval délku Gustových pušek. Nejdříve měřil na pídě. To se asi veliteli nelíbilo, musel tedy sehnat svinovací metr a měřit přesně. Co naměřil nevím, číslice na metru byly korejským grafickým písmem. Zřejmě ale délka Gustova nářadí všechny uspokojila, u našich krátkých zbraní už je nezajímala ani výrobní čísla, stačil jen počet (počítali pěkně na prstech – jedna, dva, tři, ...). Kontrola skončila, kufry jsme opět zavřeli a policejní delegace odešla. Josef spočítal, že našich pět kufrů aktivně kontrolovalo osm policistů a dalších sedm přihlíželo.

Korejská úřednice, jež nás přivedla, nás pak nenechala ani příliš dlouho čekat a vedla nás pryč. Bohužel jsme věřili, že půjdeme opět služební cestou, jako nás vedla sem. Ale omyl. Šoupla nás do fronty před vstupní bezpečnostní kontrolu a utekla.

A tak jsme čekali frontu, procházeli již podruhé detektory, komu pískalo, tak si to zopakoval, Radek si nechal palubní vstupenku v tašce u letadla, tak si počkal ve frontě, než jsme mu ji doručili, ale nakonec jsme stáli u nástupní brány, zpocení, vystresovaní, ale včas. To byla úleva.

A přesně na čas letadlo i s námi pojíždělo ke startu. Já jsem si dovolil prohlásit, že asi poprvé odletíme bez zpoždění. To jsem však neměl dělat. Zastavili jsme před dráhou, motory bručely, letadlo stálo. Asi deset minut. Pak kapitán oznámil, že pro drobnou technickou závadu musíme zpět na stojánku k nástupní bráně. Omlouvá se pasažérům, ale nemáme se plašit, oprava bude trvat jen deset minut. A už jsme se vraceli.

Protože víme, že natankované a plně obsazené letadlo se z žádného malicherného důvodu ze startu nevrací, už jsme se viděli, jak budeme opět hodiny posedávat v hale a čekat, co bude. Kapitán však tentokrát nelhal. Deset minut se sice protáhlo na hodinu, závadu však opravili a my jsme odlétli a nakonec po jedenácti hodinách letu i bezpečně přistáli v Ruzyni.

Přivítáním s našimi blízkými skončilo dvacet jedna dnů australský dobrodružství pěti českých střelců z předovek.

Vedle mnoha silných zážitků, spousty fotek, značné únavy, několika medailí a dalších cenných umístnění na šampionátu, jsme si přivezli i nezapomenutelnou zkušenost. Letecké cestování se zbraněmi je snad možné, pokud vše zorganizuje a dlouho dopředu připraví profesionál a dobrý znalec všech problémů a úskalí, které současná, myslím že někdy až hysterická obava před možným zneužitím zbraně, bez zlé vůle člověka jen mrtvého kusu oceli, přináší.

A tak je téměř jisté, že my již tam, kam se musí letadlem, konkurovat jiným sportovním střelcům nebudeme.

Ivan Kalina, Česká republika.

PS: ve fotogalerii jsou další fotky