Od olympijských soutěží v Sydney nás dělí již několik měsíců, další sezóna s vrcholem na ME ve střelbě ze vzduchových zbraní ve Španělsku je v plném proudu. Přesto, anebo právě proto by možná stálo za to vrátit se v klidu zpátky k některým vynikajícím výsledkům, jichž naši střelci dosáhli na Olympijských hrách. Myslím, že by bylo žádoucí popsat jejich přípravu a výkony více ze střeleckého hlediska, tak, aby bylo možné využít některých zkušeností, tréninkových metod, techniky a třeba i závodní taktiky v přípravě mladých střelců. Jistě se najdou i další příznivci sportovní střelby, které by zajímal podrobnější popis toho, jak se závod na olympijské střelnici vyvíjel, než skončil triumfem českého střelce. Naše první ohlédnutí za olympijskými soutěžemi bude patřit držiteli bronzové medaile v disciplíně Libovolná pistole 60 ran, Martinu Tenkovi.

Nejdříve několik základních údajů. Martin Tenk má 28 let, je ženatý, má šestiletého syna a se svou rodinou žije v Ostravě, kde také většinou trénuje. V současné době je členem oddílu sportovní střelby Ministerstva vnitra v Plzni. Střílí od svých čtrnácti let, začínal ve střeleckém kroužku, malorážkou na střelnici v Hulvákách s trenérem Vítem. Jeho otec rovněž závodně střílel, Martin mohl některé dispozice zdědit po něm. Později, asi od 17 let přešel do Tréninkového střediska mládeže v Ostravě, kde se již připravoval s trenérem Jiřím Lerchem. Od začátku bylo zřejmé, že mu budou vyhovovat spíše statické disciplíny, vzduchovka a libovolná pistole. Byl velmi úspěšný již jako junior, vždyť v roce 1992 se stal juniorským Mistrem Evropy v Libovolné pistoli a to velmi dobrým výkonem 559 bodů. Jeho největším dosavadním úspěchem byla účast na OH 1996 v Atlantě, kde skončil v disciplíně Libovolná pistole ve finále na sedmém místě.

Než se však Martin mohl postavit k soutěži na olympijských hrách v Sydney, musel jako každý střelec - olympionik absolvovat kvalifikaci, tedy získat „Q.P.“, kvalifikační místo. A to nebylo vůbec jednoduché. Soutěže, kde bylo možné Q.P. získat, spadaly časově do období let 1998 a 1999, tedy dva roky před Sydney. První sérii šancí v roce 98, ME ve vzduchovce v Dánsku a MS v Barceloně, Martin nevyužil. Snad nejblíže ke splnění tohoto dílčího cíle měl v Argentině, v Buenos Aires. Tam Martin pustil šanci až na samém konci finále, když se mu nepovedla poslední rána. Všechno tedy zůstávalo na další rok, což bylo druhé a poslední roční období kvalifikací. Martin věnoval velké úsilí zimní přípravě, šance vkládal i do startu na ME 99 ve vzduchových zbraních v Holandsku. Nic se však nedařilo. Následovaly starty v jarních světových pohárech v Mnichově a Miláně, kde se mu v předchozích letech dařívalo. Jak už tomu ale obvykle bývá, vždy se „zbláznil“ někdo ze závodníků, od nichž se to nečekalo a Martinův optimismus k účasti na OH v Austrálii klesal. Nejdůležitějším úkolem v tom období bylo Martinovi „vyhnat“ olympiádu z hlavy, dokázat, aby na ni při soutěžích nemyslel, aby se věnoval jen a jen práci na výstřelu a od celé kvalifikační honičky se odpoutal. Dokonce byla vyslovena myšlenka, aby celou nominaci nechal „tomu nahoře“, že se svět nezboří, když to prostě s účastí na OH nevyjde. Zbývaly pouhé poslední dvě šance, SP v Atlantě a Mistrovství Evropy 99 v Bordeaux. A právě před cestou do USA nastal zlom. Martin střílel velmi dobře technicky, zlepšil spouštění, pro Atlantu si věřil. Vždyť se mu tam již několik let dařilo dosáhnout dobrých výsledků, při soutěžích Světového poháru stál na stupních vítězů a úspěšný byl i jeho start na OH 96. Na Martinovi bylo vidět, že v přípravě k soutěži nic neponechává náhodě. V rozhodující chvíli podal v Atlantě skvělý výkon, 569 bodů, přidal výborné finále a cesta na olympiádu se mu ziskem Q.P. otevřela. Pohoda a klid, který mu přinesla vyřešená kvalifikace pro Sydney se projevila i v následujícím, vrcholném závodě sezóny na Mistrovství Evropy 99. Martin ve Francii získal svůj dosud nejcennější životní úspěch, titul mistra Evropy. Tím udělal zlatou tečku za celým kvalifikačním obdobím pro Sydney, ale také se zařadil do okruhu favoritů, s nimiž se muselo pro olympiádu počítat.

Závěrečná příprava na olympiádu začala pro české střelce již v listopadu uplynulého roku, kdy se celé olympijské družstvo zúčastnilo přípravného kempu v místě konání her. Martin si vyzkoušel náročnost cestování do Austrálie, podmínky na střelnici, potřebnou dobu aklimatizace. Při soutěži Oceania Games dosáhl dobrých výsledků a ujistil se, že mu podmínky v Sydney vcelku vyhovují. Úspěšným absolvováním tréninkového kempu byl položen základní kámen budoucího úspěchu. Následovala příprava na ME ze vzduchových zbraní, „proložená“ tréninkem libovolné pistole v brněnské hale a týdenním tréninkovým pobytem ve Finsku. Martin se sice postupně ve vzduchové pistoli hodně zlepšil, přesto se ještě při vrcholném závodě zimní sezóny, konaném koncem února 2000 v Mnichově neprosadil. Po krátkém odpočinku pokračovala příprava „na ostro“ ve sportovním středisku Herzlia poblíž Tel Avivu v Izraeli. V době, kdy v České republice chladné klima neumožňuje kvalitní přípravu na 50 metrů, v Izraeli Martin trénoval v teple a ještě k tomu na elektronické terče. Při zpětném hodnocení celého předolympijského období jsem přesvědčen, že přípravný pobyt v Izraeli Martinovi velice pomohl v získání rozhodujících tréninkových objemů i sebevědomí pro celou sezónu. Při jednom z kontrolních tréninků nastřílel 573 bodů a bylo zřejmé, že jeho technika střelby z libovolné pistole je téměř dokonalá. Následovaly jarní soutěže, tedy start ve Velké ceně Osvobození, Světové poháry v Miláně a Mnichově a Český pohár. Martinovy výsledky se pohybovaly v úrovni nad 560 bodů, přesto si střelec často stěžoval, že kvalita jeho práce při výstřelu výsledku neodpovídá, že měl při střelbě štěstí atp. Myslím, že se trochu záměrně udržoval ve stavu určité nejistoty, aby ani v podvědomí nepodlehl sebeuspokojení a neustále zlepšoval kvalitu práce na výstřelu. V průběhu sezóny však přece jen došlo k tomu, čeho se Martin obával. Po návratu ze SP v USA, při soutěži ČP nastřílel v prvním závodě výsledek 542 bodů. Shodou okolností jsem s ním mluvil jako první, přímo na palebné čáře, po poslední ráně a registroval jsem stav Martinovy mysli. Byl pořádně vystrašený, že přestaly fungovat osvědčené postupy, technika, soustředěnost. Martin si výpadek vůbec nedovedl vysvětlit. Příčinou asi byla nedostatečná koncentrace, podvědomé očekávání toho, že výsledku bude dosaženo jaksi automaticky. Tento moment, špatný výkon v závodě ČP, bych také považoval v hodnocení Martinovy přípravy na olympiádu za velmi důležitý. Střelec dostal jasný signál, varování, že nesmí dojít ke ztrátě koncentrace, výsledek nepřijde automaticky, že se musí „vytvořit“, vybojovat. Když do odjezdu do Sydney zbývalo jen asi čtrnáct dní, absolvoval Martin krátké soustředění v Plzni a na horách, kde si patřičně „vyčistil“ hlavu při náročných horských túrách. Poslední závod před OH, start na Mistrovství republiky již střelec opět dobře zvládl a s převahou zvítězil.

První část výpravy do Sydney odjížděla již pátého září. Bylo třeba pečlivě naplánovat využití času po dobu osmi dnů, které zbývaly do olympijské soutěže. Martin trénoval nejdříve vzduchovku, později přidal i střelbu na 50 metrů. Časování tréninku se povedlo, přesto však poslední trénink před závodem v LP rozhodně Martinovi uklidnění pro soutěž nepřinesl, protože mu to nešlo. Ukázala se však osvědčená pravda, platící zvláště u vynikajících střelců, že závod je něco úplně jiného než předchozí trénink. Martinovy pocity, jak jsem je vycítil z rozhovorů před závodem, byly spíše smíšené. Obsahovaly jednak mírné zklamání z výsledku ve vzduchové pistoli (což nebylo nutné), jednak předzávodní nervozitu (ta se nevyhne nikomu), dále touhu mít již olympijský závod za sebou a také hlavně určité sebevědomí, pramenící ze zisku titulu ME a dalších dobrých výsledků. Protože Martina při závodění dobře znám, pozoroval jsem na něm také odhodlání porvat se o výsledek, nedopustit zbytečné chyby, spolehnout se na svůj styl střelby. Osobně jsem byl toho názoru, že Martin závod zvládne. Za poslední období více než jednoho roku se myslím Martin zlepšil v jedné z nejdůležitějších oblastí, podmiňujících vrcholný výkon, ve schopnosti koncentrace. Při tréninku a závodě se chová jako naprostý profesionál, soustředění z něj přímo vyzařuje. Je velmi cílevědomý i při tom že si zadává úkoly pro střelecký trénink a důsledně vyhodnocuje jejich plnění, nerozptyluje se záležitostmi, které se výkonu netýkají, jde za svým cílem.

Dne 19. listopadu 2000 nastal den „D“. Martin šel spát před závodem asi o půl dvanácté, spal dobře, vstal v půl sedmé a bez snídaně, jak je jeho zvykem, odjel autobusem z olympijské vesnice na střelnici. Bylo bezvětří, slunečno, poměrně chladno, což ale Martinovi vyhovuje, protože se mu lépe spouští. Závod začínal v devět hodin a Martin využil pro nástřel celkem jen deset ran, jednak protože mu to šlo (9,9 10,2 10,0 9,4 10,2 10,0 10,1 10,5 9,4 10,4 - 97) a také proto, aby ušetřil čas. Stabilitu neměl ideální, ale jak říká, dost slušnou na to, aby při správném spouštění mohl střílet dobře. Šlo o to nedopustit stržení spouště, mít trpělivost na postupné posunování prstu vzad až do okamžiku, kdy jej překvapí výstřel. Závod začínal nervózní devítkou, ale již další ránu vystřelil dobře, avšak do desítky scházela jedna desetina. Následovala jediná chyba v závodě, osmička. Po dalších třech devítkách přišla konečně desítka, ale položku dokončil opět devítkami, celkem 90 bodů. Martin zrušil střelecké postavení, což dělá poměrně vyjímečně a šel se poradit s trenérem Kůrkou, který seděl při soutěži za ním. Stačilo pár slov, jen zkusit zrychlit spouštění a jistě se výsledek zlepší. Martin začal spouštět odvážněji, nedělal chyby, snažil se myslet výhradně jen na práci při výstřelu. Zlepšení skutečně přišlo, následovala položka 94 bodů. Marin odpočíval i po desítce, pokud zásah neviděl přesně. Postupně zrychloval, dostal se dobrého tempa. Sledoval na monitoru na pravé straně hodnotu zásahu, nikoli místo zásahu.. Po třetí položce, kterou nastřílel 94 bodů, pokračoval již jistým stylem. Po třech devítkách následovaly čtyři desítky, devítka a opět dvě desítky, položka 96. Martin byl zpět ve hře o finále. Podmínkou však bylo nastřílet kvalitní dvě závěrečné položky. Martin pokračoval ve stejném stylu, až asi na posledních šestnáct ran začal opět pociťovat nervozitu. V tomto momentě si přímo poručil, že pojede, musí to zvládnout, dobře to dopadne. Pátá položka 96 bodů byla skvělá, Martin si svižnější střelbou vytvořil i časovou rezervu pro poslední sérii. A v suverénní střelbě pokračoval, celý závod dokončil desítkou, opět položka 96, výkon 566 bodů, postup do finále na třetím místě. Většina příznivců střelby průběh dramatického finále v Libovolné pistoli na OH v Sydney jistě zná. Zajímavé je, s jakou taktikou k olympijskému finále Martin nastupoval. Přesto, že výsledky soutěže měl na světelné tabuli přímo před sebou, pořadí nesledoval. Měl jen určité povědomí, že závodníci, jež byli v pořadí za ním, střílí dobře, což ho uklidňovalo. Sám se soustředil jen na to, aby neudělal chybu a spolehl se, že některý výstřel zasáhne desítku. Tento postup slavil nakonec úspěch, protože žádný z jeho soupeřů se – na rozdíl od Martina - nevyvaroval hrubé chyby. Martin třetí místo ve finále obhájil a získal tak vytouženou bronzovou medaili. On sám hodnotí svůj závod jako soutěž, na kterou bude s dobrými pocity dlouho vzpomínat. Přesto, že se mu první položka nepodařila, nezlobil se na sebe, neboť jak říká, střílel dobře a byla jen otázka času, kdy budou zásahy častěji padat do středu terče. Jeho schopnost „prodat“ v olympijském závodě to, co umí, střílet svým naučeným způsobem a nepodlehnout důležitosti okamžiku přinesla vynikající úspěch.

Přejeme Martinovi Tenkovi, aby se mu podařilo udržet výtečnou výkonnost v disciplíně libovolná pistole i v následujících mnoha letech a dále aby využil některých svých nových zkušeností i v přípravě ve vzduchové pistoli. Určitě bude již brzo schopen konkurovat nejlepším světovým střelcům v obou disciplínách.

20.11.2000 - Vladislav Šaňák