Na konci minulého roku, v době, kdy vrcholilo vyhlašování různých anket jsem dostal od jednoho z novinářů otázku, kdo je nejlepším českým střelcem. Vcelku bez rozmyšlení jsem odpověděl, že Miroslav Januš. Teprve později jsem si uvědomil, že jiní naši závodníci získali v uplynulém roce medaile v soutěžích jednotlivců na Mistrovství Evropy a Mistrovství světa. Já jsem však měl v paměti Mirkovu olympijskou medaili z Atlanty a také období následujícího roku, kdy byl nejlepším Evropanem. Na OH jej dokázali přestřílet pouze Číňané a na "starém kontinentě" to v Mirkově disciplíně BT 30+30 na ME 97 a ve Finále světového poháru nedokázal nikdo. Celková bilance Miroslava Januše je obdivuhodná, neboť několikrát získal tituly mistra světa i Evropy a medailí ze soutěží družstev na vrchoných soutěžích má nepočítaně. Troufám si tvrdit, že Miroslav Januš je i přes své mládí (27 let) jedním z nejúspěšnějších střelců celé historie české a československé sportovní střelby. A právě tato skutečnost se stala příčinou mého pátrání po stopách Mirkových začátků, sportovního růstu a následných úspěchů.

Miroslav Januš pochází z vesnice Podsedlice ve středních Čechách, kde začínal v devíti letech střelbou ze vzduchovky s otevřenými mířidly vleže na pevný terč. Tenkrát ještě nevěděl, že se bude později věnovat jiné disciplíně, ale jak říká, naučil se dobře spouštět, což se mu později hodilo. Asi ve 13 letech začal spolu s dalšími dorostenci trénovat v provizorních podmínkách střelbu na pohybující se terč, což tenkrát ještě byla silueta divočáka. Trénovali obyčejnou vzduchovkou s otevřenými mířidy na terč s délkou dráhy asi 1 m, učili se střílet na záměrný rajon. Postupně se zlepšoval, až se dostal do soustředění talentů, kde nastal první důležitý moment jeho kariéry. Do programu soustředění byla zařazena vedle střelby ve velké míře také kondiční příprava. A protože Mirek již od dětství sportoval, k čenuž ho důsledně vedli rodiče, neměl s kondiční přípravou žádné problémy. Na konci soustředění uspořádali trenéři kontrolní závod ve střelbě, jehož součástí byla i uvedená fyzická příprava a Mirek ke svému překvapení tento závod vyhrál. To ještě zvýšilo jeho zájem, úsilí a motavaci k dalšímu treninku. Později začal dojíždět do 7 km vzáleného města na treninky a musel přitom překonávat téměř tři kilometry pěšky na střelnici. Tuto vzdálenost prý často běžel, aby získal více času na střelbu. V patnácti letech dostal první příležitost ke startu ve významějším závodě. V době, kdy jeho výsledky přeskočily hranici 300 bodů, na svém prvním startu neuspěl. Poprvé se setkal s neznámým prostředím a tehdejšími mistry, Kermietem, Račanským a spol. a to jej vyvedlo z míry. Od té doby se však rychle zlepšoval a jeho závodní výkony byby pravidelně lepší, než výsledky v tréninku. Říká, že se na trénink tolik nesoustředil, jako na závod. Trenérovi však bylo jasné, že závodníkův vývoj jde správným směrem a že se začínají objevovat střelcovy mimořádné schopnosti. Postupně se probojoval mezi nejlepší juniory a jako šestnáctiletý startoval na svém prvním Mistrovství Evropy. Bylo to v Dánsku v r. 1989, již na nové, kulaté terče. Tento svůj první velký závod vyhrál. Ale co je šokující, vyhrál i titul Mistra světa juniorů ve stejném roce na MS v Sarajevu. A k tomu ještě několik medailí ze soutěží družstev. Všem bylo jasné, že se objevil ohromný talent. Šetnáctiletého mistra světa československá střelba do té doby neměla. Nyní měli trenéři velkou odpovědnost. Jak dosáhnout toho, aby závodník dál rozvíjel svoje schopnosti a uplatnil se později mezi dospělými? Tento úkol vyřešil Mirek z větší části sám. Díky své ctižádosti stále se zlepšovat, což bylo pro něj hlavní motivací k tréninku, prošel svými juniorskými léty za zvuku cinkajících medailí. Startoval jako junior i na olympiádě v Barceloně, největší úspěchy měl však ještě před sebou. Sám si ale mimo získaných medailí cení světového rekordu. Vytvořil jej v roce 1995 v Seoulu, tehdy fantastickým výkonem 585 bodů. A pak přišel dosavadní vrchol, bronzová medaile na OH v Atlantě. Zajímavé je, že Mirek sám nepokládá zisk olympijské medaile za nejcennější úspěch. Říká, že olympiáda je závod s největší psychickou zátěží, nikoli s největší konkurencí střelců. Ještě více si cení úspěchu na mistrovství světa, kde jsou úplně všichni soupeři bez omezeování kvalifikacemi. Přesto, že i z loňského MS v Barceloně si Mirek odvezl zlatou medaili a stříbrnou má i z ME v hale v Tallinnu (obě v soutěži družstev) a díky vítězství v soutěži SP v Mnichově získal již kvalifikační místo pro OH 2000 v Sydney, není se svými posledními výkony příliš spokojen. Říká, že bude muset najít nový přístup k treninku a závodění, právě s perspektivou účasti na OH. V tomto smyslu se nachází na určité křižovatce.

Abychom byli schopni lépe posoudit komplikovanost závodníkem řešených problémů v technice střelby, mohlo by být zajímavé popsat jednotlivé segmenty střelecké polohy. Je samozřejmé, že aby mohl závodník na terč vystřelit, musí nejprve zbraň zvednout, ve střelecké hantýrce "nahodit". To samo o sobě nevypadá složitě, avšak puška musí být zvednuta oběma rukama , přičemž botku pažby je nutné umístit vždy do stejného místa v rameni. Je třeba přesně přilícit, volnou rukou podpírat zbraň v úrovni jedoucího terče. To vše za současného pohybu těla, který zajišťuje posun zbraně spolu s jedoucím terčem. Všechny tyto jednotlivé činnosti se musí sladit do jednoho celku tak, aby zbraň sledovala rovnoměrně a plynule terč přesně po dráze v souladu s jeho pohybem a aby bylo možné při míření záměrný bod umístit na terč a vystřelit. Střelba na běžící terč vyžaduje mimo této složité stavby polohy také přesnou a rychlou koordinaci, rozhodnost, odvahu, sebeovládání. Vliv nervozity se projeví okamžitě, stačí jen minimální zpomalení reakce a tím koordinace a výsledek se zhorší. Mezi trenéry se vedou diskuse, které schopnosti jsou pro dodsažení vrcholných výkonů důležité. Někteří tvrdí, že talent se pozná podle schopnosti plynulého nehoupajícího se vedení zbraně. Další tvrdí, že darem od boha je superychlá koordinace v pohybu a rychlá reakce na obraz miřidel při výstřelu. Jiní říkají, že nejobtížnější je točení těla. Januš vyniká schopností vystřelit ihned v okamžiku, kdy se mu záměrný bod objeví na terči. Někdy dokonce ještě stačí v dalekohledu ohodnotit zásah. Současně ale říká, že někdy jede dlouhou dobu s bodem na terči a aby nestrhl, dokonce vyjede a vrátí se zpět na treč a současně spustí. To vše svědčí o mimořádných dispozicích střelce. Dává mu to možnost "pohrát" si se zamířením delší dobu (což mu trenér Pokorný vyčítá), ale také v případné nervozitě využit i krátkého okamžiku k dobrému zásahu. Vše ostatní je už tréninkem zautomatizováno. Dosažení vysokého výkonu u takto technicky disponovaného střelce je záležitost psychiky. Přesto, že Miroslav Januš dosáhl mnoha výtečných výsledků, stále s tímto fenoménem sportovního výkonu bojuje. Není sám, vždyť velký psychický tlak pociťují všichni závodníci a zvláště ti, od nichž se úspěch očekává. Stres podle Mirkova vyjádření působí v několika rovinách. Pokud se sportovec zlepšuje, jde "nahoru", aniž se to od něj očekává, závodí podstatně snadněji. Jiné to ovšem je, když ostatní i on sám od sebe určitý výsledek očekává. Těžké to bývá také po první polovině závodu, kdy sice na několik hodin dokáže na zítřejší druhou část soutěže nemyslet, ale večer se nervozita opět hlásí. Hlavní "nápor" přichází pak ráno, když střelec příjde do známého prostředí soutěže a samozřejmě na střeleckém stanovišti před a při závodě. Jako asi každý špičkový závodník i Mirek Januš má svůj postup jak s trémou, nebo předstartovními stavy nebo nervozitou (nehodící se škrtněte) bojovat. Pokud se týká dlouhodobých očekávání, což např. reprezentuje situace, kdy jednu medaili z OH již získal a druhá se jaksi automaticky v Sydney očekává, nezbývá než vytvořit si své vlastní psychické klima a snažit se veškeré myšlení na velkou soutěž převést do roviny správně odvedené střelecké práce. Všechno přemýšlení o výsledcích a umístění odbourat. Samozřejmě to souvisí s celou filosofií přístupu ke sportu, s možností vytvořit si sám pro sebe oporu např. i v něčem nadpřirozeném. Pro boj s nervozitou při soutěži Mirek používá různé sebepřesvědčovací formulace. V některých fázích si přesně přeříkává postup přípravy a uskutečnění výstřelu. Nabiju pušku, vložím brok, zvednu, klidně pojedu a snadno vystřelím, jakmile potkám terč. Udělám to dobře, protože to dobře umím, přece si to nezkazím a ukážu to ostatním. Není výjimkou, že si nadává, někdy se i chválí. Občas se uklidňuje myšlením na rodinu, jindy na les a pod. Téměř pokaždé si ale nějak se sebou povídá. Závodů, kdy nemusí myslet na nic a všechno dobře jde, je v sezoně jen málo. Bojovat se sebou musí stále, samo nepříjde nic. Taktizovat se dá i s časem, prodlužováním přestávek, kdy je určitá možnost ztlumení tepu strdce. Pomáhá i střelba v určitém rytmu. Pokud přijde chyba, je lépe se rozhýbat, než pokračovat dál a výsledek pokazit.