Každé sportovní odvìtví má své hvìzdy. Stálice, které èasto vyhrávají vrcholné závody, témìø ve všech soutìžích se probojují mezi finalisty a vždy dosáhnou výsledku, za který se nemusí stydìt. Støelectví má také své osobnosti, jejichž jména se vyslovují s úctou a jsou známá nejenom v prostøedí našeho sportu, ale i ve veøejnosti. Patøí mezi nì napøíklad Švéd Skanaker, Nor Stenvaag, Èech Kùrka nebo Ital Didonna. Tato jména vstoupila již do povìdomí støelecké veøejnosti natolik, že ani není nutné uvádìt disciplíny, ve kterých startovali nebo startují. Souèasné období je ale v našem sportu charakterizováno dravým nástupem støelcù mladé generace. Pokud zùstaneme pro tentokrát pouze u puškových disciplín mužù, nelze vedle stálic typu Amat, Foth, Beliajev nepøipomenout závodníky, kteøí se prosadili spíše v posledním olympijském cyklu. Jsou to napø. Klees, Waibel, Martinov, ale také støelec ze Slovenska, Josef Gönci.

Tento tøiadvacetiletý závodník na sebe výraznì upoutal pozornost veøejnosti díky zisku bronzové medaile na olympiádì v Atlantì. Ten, kdo støelbu sleduje podrobnìji, si však jistì tohoto talentovaného støelce všiml již o nìkolik let døíve. Protože patøím k lidem kteøí se již delší dobu pohybují v prostøedí pøípravy a závodìní nejlepších støelcù, znám Josefa již od jeho juniorských let. Až dosud jsem však nemìl pøíležitost poznat jej více osobnì. Tato šance se naskytla pøi mezinárodním závodì v Plzni, kde jsme si s Jožou nìkolik hodin o nìm samém i o støelbì povídali. Nìkteré jeho tréninkové a závodní postupy a životní filosofie jsou natolik zajímavé, že jsem se rozhodl o nich ponìkud obšírnìji napsat. Snažil jsem se však zamìøit více na metodickou oblast, což by mohlo být zajímavé spíše pro samotné støelce.

Josefùv zájem o støelbu se projevil stejnì jako u mnoha malých chlapcù. Dìda mu pùjèoval vzduchovku a nejvìtší zábavou bylo závodit s ostatními kluky støelbou do terèe. Pravidelnì se zaèal støelbou zabývat v jedenácti letech, ve støeleckém kroužku ve škole. Odtud potom o dva roky pozdìji pøešel do tréninkového støediska mládeže k trenérovi Kopeckému a od té doby je možné hovoøit u Josefa o støeleckém tréninku. Od zaèátku byla pro nìj charakteristická snaha a vùle se prosadit, ohromná motivace dosáhnout úspìchu, stát se nejlepším. V prùbìhu nìkolika let se uèil støílet vzduchovkou, kde vyzkoušel snad všechny typy od Haennel 550 až po FWB. Uèil se i malorážku, pozdìji u trenéra Šèerbanovského a jeho výsledky se již pohybovaly v úrovni 1140 bodù. V té dobì vyzkoušel snad všechny typy støeleckých poloh. Jak øíká, pøi jeho štíhlé a vyšší postavì posouval ruku na pažbì, mìnil délku øemenu, umístìní háku, délky pažby a výšku lícnice, v zájmu dosažení výsledku dokázal pøi nepøíznivém vývoji závodu zmìnit i desetkrát styl støelby. Pak ale v prùbìhu roku 1992 došlo ke zlomu. Uvìdomil si, že nutnou podmínkou k tomu, aby se prosadil do absolutní špièky, je zmìna zpùsobu pøípravy a závodìní. Rozhodl se zmìnit trenéra. Požádal o spolupráci Antonína Beláka, který v té dobì již nepracoval ve støelectví, ale mìl velké zkušenosti s vedením sportovcù a také vìdomosti pramenící ze studia rùzných filosofií. Ten však nepøijal žádost už tehdy nejlepšího slovenského støelce ihned, nýbrž ponechal si urèitý èas na rozmyšlenou. Po nìkolika mìsících, jakmile zjistil, že to Josef Gönci myslí s pøesným plnìním trenérových pøedstav vážnì, s pøevzetím trenérské odpovìdnosti a povinností souhlasil. Tehdy Josefovi slíbil, že pokud bude plnit trenérovy pokyny, do pùl roku, to znamená na ME 1993

v Brnì, se Josef stane mistrem Evropy. To se skuteènì splnilo a junior Gönci získal na ME celkem 5 medailí, z toho 3 zlaté. Vzájemná spolupráce trenéra a závodníka do budoucna byla potvrzena.

U tohoto dùležitého faktu se zastavme. Vztah závodníka a trenéra bývá velmi èasto diskutovaným tématem. Dnes témìø pøevažuje názor, že špièkový sportovec musí být samostatný, schopný øešit všechny otázky tréninku a závodù, analyzovat výsledky soutìží. Mìl by být schopen sám posoudit techniku støelby, støelecké polohy, vypracovat a pak plnit taktiku v závodì, umìt se spolehnout sám na sebe. Trenéra pak potøebuje jenom jako konzultanta svých názorù, pøípadnì jako kouèe se schopnostmi psychologa v soutìžích. Tuto filosofii potvrzuje i souèasný nejlepší svìtový støelec v pistolových disciplinách Didonna ve svém interviev po OH v èasopise UIT. On sám sbírá námìty pro vylepšení tréninku spíše diskusí s kolegy s tím, že si sám odzkouší, jak mu nová vìc funguje. Tento celkový trend, jež preferuje absolutní samostatnost závodníka, staví trenéra do role pouhého organizátora, pøípadnì manažera. Avšak na pøíkladu Josefa Gönciho mùžeme vysledovat, že se ještì obèas objeví vztah trenér - závodník na bázi vzájemné absolutní dùvìry, který je pro závodníka pøínosem. Trenér je schopen postihnout vývoj, má dlouhodobou pøedstavu a zkušenost o tom, jak a co trénovat v jednotlivých obdobích sezóny, mìl by vìdìt, co je dùležité pro výsledek závodì. Vidí závodníkovy chyby, dává mu nápady a myšlenky, analyzuje situaci. To vše proto, aby závodník neztrácel èas zkoušením dávno objeveného, co mnohdy platí ve sportovní pøípravì obecnì. Úkolem trenéra je zachytit vše pozitivní, co vede k zasažení støedu terèe, tak, aby bylo možné tento postup vždy zopakovat. Jeho role konzultanta ovšem zùstává, musí být schopen vyslechnout a poradit závodníkovi vždy, kdy to potøebuje. Jedním ze vzájemných závazkù trenéra Beláka a støelce Gönciho bylo plnìní uloženého tréninkového plánu. To napø. v dobì pøípravy Josefa k maturitní zkoušce znamenalo trénovat i pozdì v noci. Výjimkou nebyly ani pùlnoèní dvouhodinové tréninky, zamìøené na výdrž, po kterých se støelec únavou svalil pøímo do postele. Vìdìl však, že splnìní plánu trenérovi slíbil a vìøil, že na tom stoprocentnì závisí osud jeho výsledkù. Sám ze zkušenosti vím, že vzájemná dùvìra obou partnerù vedla až k tomu, že první Josefovy kroky po získání medaile na SP v Hirošimì vedly k telefonu, volal trenérovi domù. Mùj osobní názor koresponduje s tím, jak støelec Gönci a trenér Belák jednají. Ze zkušenosti vím, že v období, kdy èeští støelci získali tituly mistrù svìta, byla naše vzájemná spolupráce s Kùrkou, Bakešem a Soukeníkem také na velmi osobní bázi vzájemné dùvìry. Je otázkou, zda souèasný trend samostatnosti závodníkù nevychází také z malé ochoty trenérù do práce se zcela ponoøit, pøesvìdèit støelce, že je pro nì výhodnìjší podìlit se s trenérem o spoleènou práci v pøípravì, z nedostatku odvahy nést zodpovìdnost, prožívat vše do hloubky se závodníkem. Mohu potvrdit, že tento postup je povznášející, pokud se výsledky daøí, ale také zraòující, jestliže pøijde neúspìch.